teď a tady

Minulý týden to bylo 5 měsíců, co jsem se stala mámou.
Pět!

Za těch 5 měsíců jsme si s Amíškem poskládaly vlastní desku "mamma evergrýnů", které se nás jako správná nestárnoucí klasika drží zuby a nehty.
Dnes se o ně s Vámi podělíme.
Třeba se taky najdete.

Takže co mě zatím naučilo 5 měsíců na mateřské dovolené?
Zpívejte se mnou...

Čím víc chci dítě uspat, tím víc chce dítě nespat
Tady se mi potvrdilo jedno - zahodit všechny příručky, letáčky, knížky i cenné rady a netlačit na pilu. Prostě jen tak být, vnímat své miminko, naslouchat mu, mazlit jej, užívat si to a nesledovat hodiny... to je to kouzlo, kterým u nás čarujeme dnes a denně (přestože to chce někdy 3 džbány trpělivosti!). A světe div se - většinou i spíme... :)

Nepoučitelná
Nevím jak Vy, ale já se v průběhu dne dosti těším na to, až Amélii zachumláme do peřinky, a budeme mít s mužem pár chvil pro sebe. Pár chvil, během kterých nebudu jen mámou... No, přiznám se Vám bez mučení, že 6,5 večerů ze 7 si stejně místo pestré nabídky - nebuď jen mámou - aktivit projíždím fotky a videa Amélie, povídám si s mužem o tom, co všechno ta naše malá kobliha už umí, a žasneme spolu nad tím, jak rychle se svět najednou točí! Hold nepoučitelná.

Ještě si přivonět
Než se večer schoulím do peřin, musím si k té naší madam vždy ještě přivonět. Prostě musím!
A přeji si, aby ta vůně byla věčná!

Všechno naruby tu je!
Tenhle evergreen je u nás doma jako doma... :D Má-li máma plány, spíme jako Šípková Růženka. Má-li máma volný den, dáme si budíček v 6 ráno. Upadnout do spánkového kómatu když se to opravdu nejvíce nehodí je Amíškova specialitka.

Mít tak chvíli pro sebe
Nesčetněkrát jsem si už řekla, že bych potřebovala chvilku jen pro sebe. V celém tom záplavu "mamma světa" ji vyhlížím s obrovským očekáváním. Stačí hodinka, jedna hodinka. Na obyčejný nákup, procházku, kamarádku, kadeřníka... jen tak na chvíli být jako za starých časů. Vyrazit s prťavou kabelkou. Bez přebalovací podložky, plínek, ubrousků, náhradního oblečení. Nechat si vlasy jen tak volně tancovat ve větru a nemuset je stahovat gumičkou, abych o ně nepřišla. Navonět se oblíbeným parfémem, odejít z bytu napoprvé a s čistou hlavou. TOLIK tu chvilku vždycky vyhlížím, a když přijde, hádejte, kdo odpočítává minuty a nemůže se dočkat návratu domů?

Přejde to někdy?

Kojení je boj s tou nejmilejší odměnou
Nakojit své děťátko by mělo být jednou z našich absolutních přirozeností, troufám si však říci, že to tak bohužel není. Alespoň v mém okolí s kojením bojovala téměř každá novopečená maminka, a pokud se tady mezi řádky potkáváme nějaký ten pátek, dobře víte, že i my s Amélií jsme bojovaly. Amélie nezvládala rychlý tok mlíčka, zakuckávala se, dávila se, zůstávala bez dechu. Téměř pokaždé u kojení plakala, spolykala mnoho vzduchu a poté se neuměla vypořádat s bolestí bříška. Často jsem kojila na etapy, střídala prsa třeba i co 20 sekund, konejšila, zpívala, lehce plácala po zadečku, hladila na hlavičce, šeptala do ouška... Prošly jsme spolu snad všemi růstovými spurty, které jsme mohly potkat, a 3x Amélie kojení kvůli zalykání a bolesti bříška zcela bojkotovala. Byly to dny, kdy jsme plakaly spolu, a věřte mi, že jsem byla na pokraji nervového zhroucení. Měla jsem však vedle sebe milujícího manžela a milující maminku. Ti nás slovy, objetím a pohlazením denně podporovali, a mají obrovskou zásluhu na tom, že jsme to spolu s Amélií nakonec zvládly. Po 5 měsících bojování nám bylo dopřáno prožít to překrásné - ničím nerušené - spojení. Chvilky, které si spolu teď užíváme, jsou nepopsatelné. Je to směs těch nejhlubších emocí, čisté lásky a nekonečného štěstí. Jsem nesmírně vděčná, že nás tahle něžnost potkala, a zatím se nás (ťuk! ťuk!), drží. Celým svým já si totiž uvědomuji, že to není samozřejmost.

Na video Ti kašlu, mámo!
Taky Vaše děti háží neúnavně dokola všechny nové triky, které se naučily, dokud nevytáhnete telefon, abyste to zvěčnili? Objeví-li se telefon... střih! Konec! Leží jako bramborová placka... nutno však podotknout, že i na ten bramborák jsem tuze pyšná! :D

To už je pátek?
Ne, není to klišé, opravdu ne. Rychlost času bych rozdělila na život před dětmi a život po dětech. Nikdy neutíkal tak rychle. Nikdy. A tak když si v neděli večer postesknu, že nám víkend mizí v dáli a pondělí klepe na dveře, obratem překvapeně odemykám pátku se slovy...

"To už je pátek?"

Ještě minutku!
Teplá voda ve sprše nikdy nezpívala tak krásně, jako nyní. Je to můj okamžik, pár minut, které patří jenom mně. Stojívám tam, po proudu vody nechávám z hlavy odplout všechny těžké myšlenky, a se slovy "ještě minutku" se přemlouvám z koupelny ven.

Peru pro celý Karlín
Bláhové mé JÁ, které si kdysi myslívalo, že má velké prádlo. Peru. Pořád. A on ten prádelní koš stejně neustále praská ve švech. Pokud mi sem v noci nechodí odkládat prádlo celý Karlín, raději nechci vědět, co přijde s více dětmi? :D

Uložiště je plné
Nikdy v životě na mě tolikrát telefon nekřičel, že mám plné uložiště. Vlastně jsem to slavné uložiště nikdy plné neměla. Takže, chcete-li dosyta využít kapacitu svého telefonu, chce to miminko... :)

Z období do období
Jakmile se zaraduji, že nám to jde pár dní za sebou tak nějak pěkně a v poklidu, zaručeně to tak pozítří už nebude. A rada nad zlato... nikdy se před kamarádkami nenatřásejte, jak krásně Vám to Vaše dítě spí. Je to zaříkávadlo. Věřte mi, že zítra už spát nebude!

Pošta
Tak trošku mám pocit, že nám chce pošta mateřskou dovolenou ještě o špetku více okořenit. Jinak si neumím vysvětlit tu zapeklitou rovnici, která říká, že když si s Amélií přeházíme všechny plány, a tvrdneme půl dne doma, nepodaří se z technických důvodu zásilku doručit. Vystrčíme-li však druhý den na hodinku paty z domu, hádejte? Ze schránky na nás kričí chytrý lístek, že jsme byly nezastiženy. Jupí! Trávit odpoledne na naší okupované karlínské poště je totiž hitparáda.

Jednu zlatou pro manžela, prosím!
Minimálně 5x do měsíce mám chuť mému muži na krk pověsit zlatou medaili. Za jeho lásku, toleranci, pochopení... a taky za to, že mě ještě neposkládal do krabice a neposlal na druhý konec světa bez zpáteční adresy. Já bych totiž tu protivnou fúrii, která ze mě občas štěká na svět, poslala rovnou expressem. Aneb máš-li blbý den, ať to slízne manžel. Sama sobě bych si za tohle nafackovala, ale někdy tu fúrii prostě neumím udržet za dveřmi... a protože se i v tom nejčernějším dni všemi silami snažím, aby tu vzteklou paní nikdy nepotkala Amélie, prostě tam čeká na manžela.

Promiň, drahý!
Jednou Ti tu zlatou opravdu nechám odlít.

Kam se hrabe Superman?
Mámy jsou superhrdinky, a věřte mi, že je žádný marvellovský hrdina nikdy nedoběhne. Na mateřství mě mimo jiné nikdy nepřestane překvapovat, jak dokonale to příroda všechno zařídila. Kdykoliv jsem si totiž myslela, že už nemůžu, vždycky jsem v sobě ještě nějaký ten zbytek energie objevila. Vždycky. A věřím tomu, že kdyby přišlo na věc, dokázala bych v tu temnou chvilku, kdy padám k zemi, pro Amélii i horami pohnout.

Ta láska se rozpíná!
Kdybych vydala svoji mamma desku "evergrýnů", tohle by byl ten nejkrásnější z nich. Pokaždé, když si řeknu, že to naše nádherné děvčátko nemohu milovat více, neboť moje láska k ní vyšplhala až k nebesům a konečky prstů se jich dotkla... jako by se svět nafouknul. Jako by nebe odplulo ještě o špetku výš. A ona se rozroste. Rozpíná se den co den, a poskakuje na špičkách, aby se těmi konečky prstů opět dotkla oblaků.

Budu se opakovat, ale vůbec mi to nevadí...

Je do dar.
Je to zázrak.

A i když je to někdy na zvolání:

"Mamma Mia! "...

...neměnila bych.

Za nic na světě!

K.