teď a tady

Letošní Vánoce pro nás s mužem byly tak trošku jiné.
Protkány několika poprvé.

Poprvé s vlastním stromečkem.
Poprvé v Praze.

Poprvé sami.

Poprvé jsem si také pod stromečkem kromě dárků rozbalila i chřipkový bacil, a tak bylo zaděláno na svátky korunované papírovými kapesníky a zázvorovým čajem. Místo veselých to tedy byly spíše nemocné, přesto šťastné. Štědrý den jsme přivítali oblíbenou snídaní, ty totiž umíme perfektně. Společnost nám dělal Frank Sinatra a jeho vánoční melodie, na které se těším po celý rok. Jeho zvonivý hlas je opravdovým pohlazením, a tak nějak si bez něj Vánoce už neumím představit. Po snídani jsme se na chvíli stali pomocníky Ježíška, a balili dárečky, které nám nechal za oknem pro naše nejmilejší. Odpoledne, to už bylo ve znamení toho nejpohodovějšího vánočního scénáře. Hlavní roli si v něm střihla deka, čaj, můj muž a film.

Večeři kraloval bramborový salát, který se nám povedl nadmíru, a zastínil všechny ostatní dobroty na talíři. Obávali jsme se, zda-li jsme si ho neumíchali příliš, nakonec se však ony obavy ukázaly býti zbytečné. Už 25. prosince po něm totiž nebylo ani vidu, ani slechu. Zmizel tak rychle, že jsem Vám jej nestačila zachytit na jediné fotce, a to je co říct. Poslední kousek se ztratil v autě někde mezi Prahou a Opavou. Na svědomí jej má můj muž.

U stromečku to bylo veselé a jednoduše hrozně milé. Na jehličí se kromě hvězd a dřevěných domečků pohupoval i věhlasný smysl pro humor mého manžela, a to je vždycky symbol dobré nálady. Vymyslel nám ke stromečku hru, a tak se těšíme, že si z ní uděláme každoroční tradici. Až s námi jednou pod větvičkami budou sedět i skřítkové, začne to být teprve legrace.

Ve zbytku večera se odrážela světýlka, cukroví, plápolající svíčky a rozverné oči Kevina. "Harry, jdu do baráku!" k mým Vánocům patří stejně jako rumové kuličky nebo Šíleně smutná princezna. Obdivovala jsem jeho triky proti lumpům jako malá holčička a s kapkou nostalgie v sobě je obdivuji stále. Ten pocit, že si s Kevinem člověk nikdy nepřipadá "Sám doma", je takovým malým vánočním bonusem navíc.

A pak už to vzalo strmý pád. Bacil totiž jedná rychle a nekompromisně. Manžel mě v neděli sice stihl ještě s přibližně padesáti taškami plnými dárků, a mým nekončícím optimismem, že ten bacil cestou setřepu, naložit do auta a převézt přes půl republiky, jenže vyložením u dveří mé maminky a tatínka to skončilo. Ještě než jsem překročila práh, měl mě v hrsti. A tak mi nezbylo nic jiného, než dát ruce vzhůru a vzdát se.

Byla jsem převelice smutná z toho, že se mi nepovedlo do reality přemalovat všechny ty obrplány plné objetí, setkání a úsměvů, ale jak říká moje maminka, hold to tak mělo být. Já totiž moc odpočívat neumím, a tohle byly zřejmě první Vánoce, které jsem doslova proválela pod dekou u pohádek. Jenže jak se říká, na všem zlém je i něco dobrého. A bylo. Nebyla jsem na to totiž sama. Byla tam máma, byl tam táta, bylo tam to naše chlupaté čtyřnohé štěstí, a bylo tam i to nejmilejší stvoření na světě, které ke mně vzhlíží jako ke královně, i když jsem zrovna ukašlané vyčerpané něco s červeným nosem. Prohlédnout si jej můžete na posledním obrázku v galerii.

Je to anděl, já vím.

A to ještě nevíte, že má i andělskou duši.

Snad ty Vaše Vánoce byly takové, jaké jste si přáli.
Byly?

Užijte si poslední dny tohoto roku.

A příště mi, prosím, pošlete...
... šťastné a zdravé!

K.