"...řekni jí, že si ji chci vzít za ženu, a mít s ní kupu dětí..."
Touhle větou to před 9ti lety začalo.
Já na ni nechala vzkázat, že kdy budu tedy pozvána na rande a zahrnuta šperky a drahým kamením?!
A on na to, že až naprší a uschne.
Za tři týdny jsem si po zkoušce z Psychodiagnostiky kráčela křupavým sněhem na setkání, ze kterého jsem plánovala utéci při nejbližší možné příležitosti, a pak jej hodit za hlavu. Tedy, můj muž by Vám tenhle příběh vyprávěl trošku jinak, on šel totiž na osudové rande "a žili spolu šťastně až do smrti"... :), ale já určitě ne. Já jsem tenkrát kráčela tím křupajícím sněhem jen proto, že mě o to MOC MOC MOC prosil náš společný kamarád. Prý jedno jediné setkání a pak mi dá pokoj. Že má za sebou tenhle jeho nejlepší kamarád těžké období, že potřebuje trošku povzbudit, nakopnout, a já jsem ideální kandidát, neb od té chvíle, co jsme se přes ICQ nakontaktovali (rozuměj, co můj muž stalkoval u počítače, až se tam objevím, a pak mě zahrnul slovy... :D), má konečně jiskru v oku, usmívá se jako nikdy, a mluví jen a jen o mně.
Prostě jedno jediné setkání...
A tak jsem svolila k tomuhle jednomu jedinému setkání, které mi nakonec obrátilo život naruby.
V tom nejlepším možném slova smyslu.
Víte, můj muž by Vám řekl, že od první chvíle cítil, že se děje něco krásného.
Že jsme si jednoduše byli souzeni.
Že jsme spřízněné duše.
Jakkoliv to zní šíleně, opravdu mu věřím, že to všechno cítil, protože tak, jak se na mě tenkrát díval, se na mě nikdy v životě nikdo nedíval. Byl to pohled plný hloubky a obdivu, něhy a zájmu. Byl to pohled, který mi překvapivě vůbec nelichotil, ale znervózňoval mě, protože takové pohledy si ve filmech vyměňují jen lidé, kteří se milují od hlavy až k patě. Na mě se tak ale díval úplně cizí člověk. Člověk, který mě nikdy předtím naživo neviděl, člověk, který o mě skoro nic nevěděl (tedy, to jsem si tenkrát myslela, můj muž totiž umí udělat "research"... :D), člověk, kterého jsem ten večer plánovala hodit za hlavu. Já vím, že to z mé strany nezní vůbec hezky, ale já to tak v danou chvíli hold cítila. Slíbila jsem, že někam půjdu, tak jsem šla, a více jsem se tím nehodlala zaobírat. Vrátila jsem se v tu dobu po roce z Londýna, začala zase studovat, ale rovnou plánovala, že to po zkouškovém opět zabalím, a odjedu hlídat děti do Austrálie. A k tomu všemu je nutné říci, že spřízněná duše v mé hlavě vypadala úplně jinak. Byla vysoká a měla husté kudrnaté vlasy. Na tváři nosila drzý úsměv, ruce jí zdobilo tetování a pod paží držela skateboard.
Já prostě čekala na potetovanou spřízněnou duši s kudrlinami na hlavě,
nikoliv na zamilovaného chlapce, kterého jsem o pár centimetrů přerostla.
Ten večer se můj muž z nervozity, a možná už i z lásky ke mně :D opil, a plácal páté přes deváté. Plácal to přesně tak, jak by se to určitě plácat nemělo, když chce člověk udělat dojem, a nakonec se v tom plácal i on sám. Během toho plácání se na mě pořád díval jako na zjevení, a pokaždé, když jsem se zmínila, že už budu muset jít, protože mám ještě něco domluveného s kamarádkou, přihrál na stůl nekonečně dlouhou větu, která to naše setkání prodloužila o dalších 5 minut. Nakonec vzal do svých rukou i můj plánovaný útěk, a přizval se do klubu na akci, kam jsem pospíchala za kamarádkou Maruškou, a z akce nás doprovodil až ke vlaku, a u toho vlaku to vypadalo, že mě popadne do náruče, a políbí v záklonu tak, jako to dělávají v těch nejkýčovitějších filmech. Zklamu Vás, překazila jsem mu to kamarádským poplácáním po ramenou. Ano, přesně takovým, jaké si vyměňují kluci na fotbale... :D
Vůbec jsem nechápala, co se to děje, a říkala jsem si, že horší už to být nemůže. Ale omyl. Než jsem vyšplhala ty 3 schody a přisedla si k Marušce, na mobilu mi už rýmovaná báseň hlásala o tom, jak krásné to se mnou bylo, a jak moc se těší na příště...
Příště?
Ano, příště.
Nakonec bylo.
A pak bylo další příště a další příště, a nespočet básní a dlouhých nocí protkaných slovy a hudbou, a taky tichem, kupou sněhu a hvězdami. Můj muž za mnou od toho jednoho příště jezdíval každý večer. Každý každičký večer jsme seděli v jeho autě a povídali si až do rána. Trávili jsme spolu takhle třeba pět, šest, sedm, osm hodin a pořád bylo o čem hloubat. Možná si teď říkáte, že jsem v tu chvíli už byla zamilovaná, ale kdepak. Upřímně jsem spíš zaháněla nudu během zkouškového období. Přestože jsme se topili ve slovech, a bylo to všechno tak přirozené, v mé hlavě neustále tancovala spřízněná duše s potetovanou rukou a kurdlinami na hlavě. Jako by tam stála na piedestalu, hrdě chránící svoje místo. A tak to trvalo, a nebylo to vůbec snadné, ale on se stejně nedal. Pořád jezdil, pořád skládal básně, pořád psal a pořád se na mě díval tím pohledem plným hloubky, obdivu, něhy, zájmu a pak už i lásky.
Byl to právě ten pohled, který nakonec všechno zlomil.
Jednoho dne totiž můj muž na týden odcestoval pryč a nepřijel.
A já měla po tak dlouhé době volný večer.
Jaký byl?
Mizerný.
Byla jsem nesvá, nic mě nebavilo, myslela jsem jen na to, jak bych si přála sedět v tom autě, a jak mi chybí onen hluboký pohled. A v tu chvíli mi to došlo. Otevřela jsem oči, a uvědomila si, že ačkoliv se v hlavě honím za svým vysokým potetovaným ideálem, štěstí mám přímo před nosem...
Jen na něj přes tu svou urputnou představu o tom, jak by to mělo být, nevidím.
Proto bych Vám všem, kteří na něco/někoho čekáte, nebo toužíte, přejete si, sníte, chtěla říci jednu věc.
Až příště budete hledět do dáli, a vyhlížet štěstí, zkuste se zastavit a zavřít oči.
A pak se nadechněte a zhluboka vydechněte.
A pak, až budete
teď a tady, ty oči otevřete, a pořádně se rozhlídněte okolo sebe.
Třeba na Vás klíč ke štěstí také čeká přímo před nosem, jen přes jeho rameno nahlížíte do dáli, a tak jej nevidíte.
Tolikrát se mi v životě potvrdilo, že když člověk plánuje, dějí se skvělé věci, ale když neplánuje, a trochu pootevře své srdce životu, který se děje právě teď, dějí se ještě krásnější věci. Kdybych tenkrát ty oči neotevřela, nikdy bych nakonec opravdu neprocítila ten pohled plný lásky, nikdy bych nenašla to obrovské vroucí srdce, nikdy bych zřejmě nepoznala svou spřízněnou duši. Duši, vedle které to té mé tolik sluší... :)
No, teď už víte, že do Austrálie jsem neodletěla, za to jsem prožila nádherných 9 let po boku mého muže.
9 let, ze kterých se nakonec vyloupla další nádherná duše.
Když jsme na sebe před 5ti lety s mým mužem volali "ano! ano!", v předvečer naší svatby mi poslal náhled jedné staré konverzace, kterou vedl se svým nejlepším přítelem. Možná tušíte, co v ní stálo... :)
"...řekni jí, že si ji chci vzít za ženu, a mít s ní kupu dětí..."
A k tomuhle mi přispal:
"Já sliby plním! :) "
Tak vidíte, vzala jsem si toho menšího přiopilého pána, který se mi vůbec nelíbil, a bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Nebyla to láska na první pohled, jak jsem si vždycky představovala. Nebyla to láska ani na druhý pohled, ani na třetí, ani na čtvrtý... a přesto je to láska jako trám!
Tyhle 2 roky staré fotky z pláže Punta Marina, které jsem zde ke slovům přiložila, ty jsou jedny z mých nejoblíbenějších, přestože jsou jedny z těch nejsmutnějších. Možná na nich vypadáme šťastně, ale opak je pravdou. Byli jsme zlomeni až na kost ztrátou toho nejkřehčího, co nám doposud život seslal, a svá zlomená srdce jsme si léčili na opuštěných italských plážích. Byl podzim, bylo pochmurno, pofukoval štiplavý vítr, a všechny ty pláže byly oblečené do kabátku prázdna a melancholie. Měla bych-li tenkrát namalovat, jak jsem se konstantně několik měsíců cítila, pohled na tyhle opuštěné pláže zející prázdnotou by to vystihl do poslední slzy.
Přesto se na těch fotkách usmívám.
Víte proč?
Protože ON.
Protože MY.
Protože ruku v ruce zvládneme všechno, co nám život pošle do cesty.
Tak až si příště budete malovat ideály, a budete před něčím zavírat dveře, protože to pro Vás není dost dobré, vzpomeňte si na moje mladší umíněné já, jak 20. ledna 2010 kráčí křupajícím sněhem vstříc své životní lásce.
Držím Vám palce.
Všem.
Moc.
A Ty, můj drahý, neboj, má láska k Tobě je stále větší, než Plejtvák obrovský! ***
K.
