teď a tady

“Hurá! Je tam fazolka!”

Před pár dny to byl přesně rok, co můj muž našel na těhotenském testu v koupelně naši Amélii. Možná Vám v hlavě poskakuje otázka, proč zrovna můj muž, nikoliv já?! Jakkoliv to bude znít smutně, moje já v tu chvíli totiž poztrácelo veškerou naději. Ještě pár týdnů před tímhle momentem byste mě každý měsíc našli v koupelně nad počůraným těhotenským testem. Na vaně by se mnou seděla netrpělivost a naděje, z očí by mi sršelo nadšení a strach zároveň. Pravděpodobně bych si čistila zuby, u toho zmateně odpočítávala vteřiny, a nakukovala, zda-li ten druhý proužek, na který moje srdce tolik čekalo, přestane dělat drahoty, a konečně se u nás ukáže.

Deset dlouhých měsíců se neukázal.

Nezajímalo ho to. Nezajímalo ho, že je moje srdce zlomené na cimprcampr a náruč mám otevřenou dokořán. Nezajímalo ho, že každý den, každou minutu každého dne, žiji právě pro ten jeden jediný moment. Nezajímalo ho ani to, že se utápím v slzách a z kapes mi utíká veškerá víra v lepší zítřky. Ten moment jednoduše nepřicházel, a já jsem pomalu přestávala věřit, že někdy přijde. A tak se na mě, naše nejmilejší Amélie, nezlob, že jsem tam tenkrát s tou jiskrou v oku nečekala. Že jsem Tě nevítala s otevřenou náručí.

Víte, tahle naše fazolka, ze které se každý den klube krásnější a vychytralejší holčička, nebyla první fazolkou. Jedna už tam předtím byla, neměla však dostatek sil na to, aby vyklíčila do krásy. Ale o tom zas někdy příště, to hlavní, co jsem Vám dnes chtěla říct, je, abyste onu naději nikdy nenechali odejít.

Chyťte ji pevně za ruku a věřte.
Nenechte se ušlapat do země strachem a beznadějí jako já.

Bojujte.

A kdyby Vám přece jen došly síly, odrazte se. Zvedněte hlavu vzhůru a otevřete srdce a náruč dokořán ještě o špetku více. I moje zlomené srdce nakonec zaplavilo to nekonečné štěstí. Teď už věřím, a pevně doufám, že každé takto upřímně otevřené srdce bude tím nekonečným štěstím zalito.

Vám všem, kteří na tu svoji fazolku čekáte, přeji, aby si Vás co nejdříve našla.

K.