teď a tady

Dnes je mi 32 let.

Asi nikdy v životě jsem se necítila tak vyčerpaná (být třetím rokem máma a Bořek stavitel v jednom se na mně už trošku podepisuje), ale také jsem nikdy v životě v srdci nenosila více radosti ze života a lásky (přestože to ona únava může někdy velice kvalitně maskovat, to nepopírám ;)).

Jsem vděčná.

Za to, že jsme zdraví a že se máme. Že mě každý den pohledem hladí jeden pár hnědých a jeden pár modrých očí. Za to, že mě ty oči milují, i když zrovna nemám svůj den. Za to, že v těch očích nacházím přesně to, co potřebuji, když zrovna nemám svůj den. Za to, že ty oči hledají ty moje se stejnou láskou, jako já je, ať už máme či nemáme svůj den. Za to, že se ty naše oči na sebe dívají v té nejupřímnější podobě a neodvracejí zrak jiným směrem. Za to, že si skrze ty oči vzájemně hledíme do duší a nasloucháme, respektujeme, odpouštíme, milujeme... žijeme.

Smysl.

Tohle je můj smysl života.
ON a ONA.
ONA a ON.

JÁ.
Sama sebou, navenek tak jako uvnitř.

MY.
Všichni dohromady i každý sám za sebe.
V určitých věcech tak stejní a v ostatních tak jiní.
Přesto ruku v ruce vstříc všem radostem a starostem.
Vstříc snům a přáním.
Vstříc životu.

Spolu.

Díky! Díky! Díky!

Nemohla bych si přát víc, protože tohle je NEJvíc.

Do dalšího roku plnou hrst zdraví, prosím.
A taky, abychom na konci dne jeden druhému vždycky dokázali pohlédnout do očí, a chytili se za ruce.

K.