Letní blogová prokrastinace je v plném proudu, jistě jste si všimli... :) Je to se mnou teď bída, vím, ale tak nějak to z mnoha důvodů nyní nejde jinak. Když pominu všechny ty ostatní "požírače času" okolo, vždycky mi v hlavě zůstává jedna jediná věta. Na začátku jsem si slíbila, že nikdy nebudu psát z donucení, a že všechna slova, která k Vám pošlu, budou poslána, protože poslána být chtěla. A proto nad sebou nepráskám bičem, když se mi zrovna nechce usednout k počítači a nahánět písmenka. Nesnažím se z prázdné hlavy vytlouct zázračnou myšlenku, která by Vás ohromila ve velkém stylu, ani si neslibuji lákavé odměny. Jedině tak totiž mohu do řádků vždycky vetkat ten nejpravdivější kus sebe sama.
Slova tedy posílám až teď.
Právě teď.
A i když jsou neskutečně lenivá, věřte mi, že jsou ta nejpravdivější...
Nedávno jsem na kolonádě v Poděbradech posbírala sílu se oné blogové prokrastinaci postavit. Vzpomněla jsem si na Vás, a dostala chuť napsat pár řádků o tom, jak proplouváme létem. Nakolik to tady mezi řádky spí, natolik to mimo ně žije. Pravidelně s mužem chodíváme na farmářské trhy, vybíráme do proutěného košíku čerstvou zeleninu a bylinky, snídáme mezi zelenými stromy, mlaskáme blahem nad perníkem z Antonínova pekařství a hodně výletujeme. Ve volném čase dotahujeme projekt domečku, a nesmírně se těšíme, až nám příští rok začne růst před očima. Minulý víkend jsme si na pozemku s panem architektem byli vykrokovat půdorys a najednou se to tam zalilo zase trošku jinou atmosférou. Stáli jsme tam, dívali se okolo - kde bude stát a jak moc se bude rozbíhat do všech světových stran. Pod nohama jsme měli jen kousek půdy a trávy, uvnitř nás však začal žít úplně nový příběh. Věděli jsme, že tamhle u budoucích vchodových dveří jednou asi postavíme dřevěnou lavičku, že o pár kroků dál bude manžel vysedávat u pracovního stolu, nebo že ještě o kousek vedle, v tom obrovském rohovém okně, se jednoho dne rozprostře ten nejkrásnější pohled do zahrady. Ruku na srdce, stihla jsem si promyslet i to, kam jednou postavíme dětem zahradní domeček a kudy budeme chodit zalívat naše domácí červená rajčata. Sním o té oáze klidu minimálně 2x denně a nemůžu se dočkat, až všechny ty surové zdi vyrostou, a my do nich pak společně postupně vložíme duši. Máme před sebou stále obrovský kus práce, ale každým dnem naše představy dostávají jasnější a jasnější obrysy. Pokud se mi podaří porazit letní lenost i v dalších dnech, tuze ráda Vám napíšu více. O všech bláhových představách a přáních, o tom, jak moc se ty surové zdi budou rozpínat, a třeba také o tom, co ty zdi vlastně budou střežit...
Kromě projektování se statečně snažíme přežít parné léto. Na tropické teploty tasíme meloun a zmrzlinu, a když se teploměr u nás v podkroví vyšplhá na lahodných 37, necháváme se ovívat rozverným větrákem. Můj muž si již nějaký ten pátek pěstí plnovous a má za sebou první návštěvu v Barber Shopu. Každý den vousy rozmazluje speciálním balzámem a hrozně krásně pak voní. Má se svým vousatým JÁ ještě veliké plány, tak mu držte palce. Mé JÁ se kromě toho, že je zase o rok starší, a příští rok jej čeká lahodná třicítka, pere s leností, jak už jsem se mezi řádky přiznala. A tak mi maximálně vyhovuje náš letní svatební maraton, který se nese v rytmu prázdninové pohody, kupy lásky, makových koláčů a usměvavých tváří. Máme za sebou již 3 sliby lásky ze 4, příští víkend nás čeká ten poslední. Co Vám budu povídat, kromě nevěsty a ženicha se samozřejmě opět těším na ten pravý svatební makový... :)
A protože podle mě momentálně není sladšího loučení, než toho s vidinou poctivého makového koláče, tady Vám pošlu poslední slova a krásné dny.
Věřím, že si užíváte pohodové léto více offline, než online, a sbíráte do kapes zážitky.
Těším se na Vás příště.
Moc!
K.
