teď a tady

Byl jednou jeden košík. Byl z proutí a upletly jej šikovné ruce usměvavého pána. Tím úsměvem ten pán každý víkend zdobil farmářské trhy a hladil duše kolemjdoucích. Hladil je jiskrou ve svých očích a proutěnou přehlídkou rozsetou v trávě. Radosti to byly malé, velké, kulaté, hranaté, barevné... i úplně obyčejné.

Také jsem se vždy nechala pohladit na duši. Obdivovala jsem šikovnost, která se vznášela ve vzduchu i upřímný pohled hlubokých očí. Pokukovala jsem po všech těch nádherách a přemýšlela jsem, kterou bych si asi tak odnesla domů. Pokukovala jsem dlouho. Každý víkend mé pohledy tancovaly tam a zpátky a neuměly se rozhodnout. Až jednou můj muž zavelel:

Vyber si ten svůj!

A já si vybrala. Byl tam.
Úplně obyčejný a prostý, kulatý a překrásný. Čekal na mě.
Ten den jsem si jej odnesla domů... a oficiálně se ze mě stala Karkulka.

Od té doby jsme nerozlučná dvojka. Běháme spolu mezi regály v obchodech a vybíráme dobroty k večeři. Užíváme si pikniky a slunečná odpoledne v trávě. Hostíme milé návštěvy a taky se necháváme unášet blankytnou oblohou u nás na střeše. Tenhle proutěný košík je prostě kouzelný. Nejen, že je s ním život jednoduše hezčí, navíc se v něm vždy najde dostatek místa na cokoliv, co nás v danou chvíli napadne. Třeba i na mou pracovnu.

Nevěříte?
Věřte!

Poslední týdny, kdy slunce hladí na tvářích a maluje úsměvy od ucha k uchu, se spolu vyhříváme u nás na střeše. Zabalila jsem si do kouzelného košíku pracovnu a užívám si home office v oblacích. Užívám si zelené koruny stromů, které zdobí Vítkov. Užívám si letmý vítr, který umí roztancovat naše bylinky. Užívám si nebe nad hlavou a klid, který se rozpíná zprava doleva. Vychutnávám si chvíle, které voní svobodou, přestože mi za krkem sedí půl kilo povinností. Je to zase to málo, které uvaří štěstí. Jen zabalit pracovnu do košíku a vyběhnout 15 schodů nahoru. Nastavit tvář slunci a nadechnout se čerstvého vzduchu. Rozhlédnout se okolo a posbírat špetku energie... a pak se pustit do těch povinností, které netrpělivě poskakují nahoru a dolů.

Mohlo by se zdát, že celá tahle uvolněná atmosféra v oblacích bude hrát proti povinnostem a pracovní horečce. Nebudu lhát. Samozřejmě, že ano. Hraje. Hraje všemi způsoby a vytahuje z kapes jednu tajnou zbraň za druhou. Přiznávám, že bych nejraději hodila notebook i s poskakujícími povinnostmi přes palubu, ale... mám v kapse také jednu tajnou zbraň. Říká se jí motivace a je skvělým kormidlem ve všech situacích.

Položila jsem před sebe báječný sandwich.
Jako odměnu za všechnu tu práci, na kterou jsem se chystala.
Půl kilo povinností zmizelo jako lusknutím prstu.
A sandwich ještě rychleji.

Mňam!

Hezký zbytek neděle.

K.