teď a tady

Zvedá už hlavičku? Přetáčí se na bříško? Leze? Žvatlá? Sedí? Má zub?
Ještě ne?

A kojíš? Ano? Kolikrát? Tolikrát?!
No, nevím, nevím, bude na Tobě moc závislá.

Spí celou noc? Nespí? Kolikrát vstáváš? Cože?
Tak to Ti teda nezávidím, chuděro.
Zkus ji nechat vyplakat.

Držíš dietu? Bezmléčnou? A co teda nesmíš? Všechno tohle?
No potěš koště, tak to bych nedala.

Kdy plánujete druhé? A kolik jich chcete?
A neříkej, že nevíš...

Já opravdu nevím, ale něco Vám přece jen řeknu. Těmito otázkami bych doma zaplnila minimálně 2 šatny, kdybych je věšela na věšáky jako svoje košile. Nikdy v životě se na mě nesesypalo tolik otazníků, jako v okamžik, kdy jsem se stala maminkou. Nikdy v životě jsem se necítila tolik pod drobnohledem, jako v okamžik, kdy jsem se stala maminkou. Nikdy v životě jsem necítila tolik zvídavosti, jako v okamžik, kdy jsem se stala maminkou. A nikdy v životě jsem se necítila více zranitelně, jako v okamžik, kdy jsem se stala maminkou.

Od první chvíle na každém rohu číhala minimálně jedna otázka nebo pohled, který za záludným úsměvem schovával obrovskou tabuli s okny. V těch oknech poskakovala slova, věty, tečky i vykřičníky, a dohromady tvořily přehlídku toho, jak to, či ono, dělat správně. Tyhlety návody se tvářily jako všechna moudrost světa, a nestyděly se zvednout kárající prst, když se jim na to mém maminkování něco nelíbilo. A už vůbec nemluvím o tom, jaká byla atmosféra, když se to moje maminkování nehodilo do těch bezchybných okýnek.

Výkon.
Výkon.
Výkon.

Jakoby naše Amélie s příchodem na svět rovnou proběhla startem nekončící velesoutěže, ve které musí jednoduše přesně držet krok. Jakoby nám každičký moment našich společných chvil za zády seděla ctěná porota s právem komentovat cokoliv, co jí přijde na mysl. Jakoby okolí mlčky čekalo na to, kdy uděláme chybu.

Já Vás ale zklamu, milé návody a moudrosti světa.

Naše holčička svým příchodem na svět neproběhla startem nekončící velesoutěže, naše holčička příchodem na tenhle svět otevřela náruč své osobité jedinečnosti, a životu se všemi jeho vzestupy a pády. A já si myslím, že to my, maminky, hluboko v sobě všechny moc dobře víme, jen se občas necháme oslepit a umlčet hlasitými názory, které chodí světem. Život se ale přece neřídí podle tabulek, život je jedinečný a nepředvídatelný. Se stejnou jedinečností přicházíme na tento svět, tak proč máme pořád potřebu srovnávat jeden druhého, a hodnotit nejen sebe, ale i ostatní?

Já ani dnes, ve svých třiceti letech, nedokážu pořádně udělat kotoul vzad, za to během 5 minut složím rýmovanou básničku, která dělá radost. Nevypočítám komplikovanou rovnici, ale napíšu slohovou práci, na kterou budu pyšná. Nikdy jsem nepochopila šachy, ale v Člověče nezlob se válím jako Ester Ledecká na lyžích. Jsem netrpělivá a někdy zbytečně výbušná, ale také se umím vcítit do druhého člověka, a pohladit jej slovem, či dotekem. Takhle bych mohla pokračovat až do příštího léta, takže to zkrátím...

Je toho tolik, co neumím, nebo nedokážu tak, jako to dokáží ostatní, ale každá mince má přece dvě strany. Pojďme upřít zrak především na to, co dokážeme, a to nejen u sebe, svých milovaných, přátel, známých a kolemjdoucích, ale především u našich nejmenších. Nenechme si mezi prsty proklouznout něžné pohledy a úsměvy našich dětí jen proto, že po oku nahlížíme do cizího kočárku. Nenechme si vzít radost z těch malých zázraků jen proto, že má někdo jiný pocit, že zázrak vypadá úplně jinak. Neberme jedinečnost našim dětem, protože na nás upíná zrak chytrá tabulka. A už vůbec si nenechme namluvit, že je ta jedinečnost slabinou.

Naopak.

Víte, sem tam někde zaslechnu takové to maminkovské stěžování si. Nespí, nejí, nesedí, jen řve... a je to naprosto v pořádku, i já občas skrze slova vyplavím alespoň půl kila únavy a těžkostí, ALE - zkusme se více radovat z toho, co ty naše ratolesti umí. Vždycky budou na světě miminka, která budou spát, a také ta, která spát nebudou. Vždycky budou na světě miminka, která budou plakat více, než ta ostatní. Vždycky budou na světě miminka, která by už v 6 měsících mohla předcvičovat jógu, a miminka, která se i v 9 měsících raději budou jen válet a plácat. Tak to prostě je, a jen proto, že máme doma miminko, které třeba méně spí, více pláče, nebo se místo lezení na zemi plácá jako bramborová placka, nemusíme mít pocit, že je něco v nepořádku. Ona ta naše bramborová placka možná umí uchopit oblíbenou hračku daleko precizněji, než ta šestiměsíční jogínka, nebo se k nám v posteli láskyplně přitulí, zatímco v jiné ložnici se děťátko od maminky odtahuje a chce svůj prostor.

Každý jsme z jiného těsta, a tak hoďme za hlavu, že Lucinka už dávno sedí, Pepíček má 4 zuby a Kačenka prospí půl dne a celou noc. Naše Amélie za těch necelých 9 měsíců ani jednou neprospala celou noc vkuse. Když ji nic netrápí, budí se většinou 3x, ale také máme období, kdy je to pětkrát, šestkrát, sedmkrát... desetkrát. Jsou noci, kdy mám pocit, že jen co zavřu oči, už je zase musím otevřít, někdy si myslím, že je mám otevřené neustále. Když Amélii něco trápí, uspávám třeba hodinu, dvě, mnohdy i déle. Kdybych se nechala pohltit tím, kolik miminek v mém okolí usíná na povel a následně spí jako Šípková Růženka, byla bych protivnou a věčně naštvanou mámou, která si zoufá sama nad sebou, a také nad tím, proč zrovna u ní doma nemůže být spavé miminko. Já si ale nechci zoufat, já se chci z našeho miminka radovat.

Ano, přiznávám, je to nesmírně vyčerpávající. Ano, přiznávám, často mě to stojí mnoho trpělivosti (které moc nemám) a úsilí. Ano, přiznávám, občas si vzpomenu na kamarádky, kterým děti prospí celou noc. Ano, přiznávám, někdy z té ložnice po dvou hodinách odcházím s bezradností po boku, a třeba taky i v slzách, protože jsem opět neměla ani kousek večera pro manžela a sebe. Ale takhle to prostě je. Vždycky ten scénář bude někde lepší. A stejně tak ten scénář může být i horší. Chce to proto chytit jedinečnost za ruku a přijmout ji.

Tohle je naše dcera.

Tahleta citlivá holčička, která je natolik vnímavá, až jí svět okolo jednoduše někdy nedá spát.
Tahleta holčička, která vyžaduje neustálý kontakt a pozornost svých rodičů.
Tahleta holčička, která špatně snáší bílkovinu kravského mléka.
Tahleta holčička, která se umí vztekat, až to hezké není.
Tahleta holčička, která umí křičet na lesy...
...a tahat za vlasy.

Tahle a žádná jiná.

Věřte mi, že když to přijmete tak, jak to je, budete mít v tu chvíli srdce i duši o 10 kilo lehčí. Bude se Vám snáze chodit po světě. A jen tak Vás nerozhodí hloupé komentáře okolí, které nabylo dojmu, že má diplom z vývojové psychologie. A až se tak stane, začněte i v těch bezradných situacích hledat ty malé zázraky.

Proč?
Protože klidná MYSL přinese SMYSL.

Blízkost.

To je náš zázrak během uspávání (jakkoliv trvá dlouho). My dvě. Bok po boku. Spolu. A s námi vědomí. Vědomí toho, že máma je tady pro své dítě. Vědomí toho, že tlukot mého srdce a vůně mé kůže je vše, co v danou chvíli naše holčička potřebuje.

Budu se opakovat...

Tohle je pro mě ta nejtěžší životní role.
Nejtěžší, ale nejSMYSLuplnější.

Nenechme si ten SMYSL vzít.

K.