teď a tady

Snažila jste se někdy být dokonalou mámou?

Já ano, a to i přesto, že miluji nedokonalost, a plně si uvědomuji, že životní cesta není jen o vrcholech a bezstarostném úsměvu na rtech. Co víc, už jsem se snažila být nejen dokonalou mámou, ale také dokonalou manželkou, ženou, která si plní své sny, pomaličku se snaží budovat vlastní podnikání a do toho má kompletně na bedrech stavbu domu na druhé straně republiky. Ano, snažila jsem být i dokonalým Bořkem stavitelem, a to už je opravdu kumšt.

Někdy se za tím vším ženu nehledě na to, že mi doma v šuplíku leží diplom z Psychologie, a moc dobře vím, že honba za dokonalostí je jasná cesta do pekel. Že tahle honba člověka dřív nebo později dokáže sežrat od hlavy až k patě. Víte, není to ani o tom, že bych za každou cenu potřebovala být odrazem dokonalosti na všech frontách, to nikdy nebyl můj cíl, je to o tom, že bych všechno, čemu se věnuji, chtěla jednoduše dělat dobře. To je ten můj pověstný přísný metr, o kterém jsem tady už psala. Chtěla bych být v každý jeden okamžik milující a spravedlivá máma, která se nenechá zaslepit únavou nebo připáleným obědem. Chtěla bych být milující a spravedlivá manželka, která po bláznivém dni nespustí na manžela smršť ostrých slov kvůli úplné prkotině. Chtěla bych být ženou, která si naloží tak akorát, aby pak nemusela po nocích dohánět resty. Chtěla bych být Bořkem stavitelem, který nezapomíná a porozumí všem stavebním zapeklitostem okolo na první dobrou. Chtěla bych být hospodyňkou, která o domácnost pečuje s lehkostí. Chtěla bych být...

Pojďme si ovšem nalít čistého vína, ne vždy jsou podmínky k tomu, aby se to "chtěla bych" převléklo do "jsem". Je to tak a zřejmě to ani jinak nejde, protože nejsme superhrdinové ani pečlivě naprogramované stroje, a po kapsách nosíme kromě emocí také každodenní radosti i starosti. Poslední dobou se mezi řečí docela často někdo vysloví, že mě obdivuje, jak to všechno takhle zvládám. Starat se o dítě a domácnost, pravidelně cestovat necelých 400 kilometrů tam a zpátky, řešit stavbu od první čáry na papíře po poslední šroubek v domě, fotit, sem tam něco napsat na blog a poslat na sítě...

Pravda je ale taková, že to dost často nezvládám.

Pravda je taková, že dost často padám únavou k zemi a místo filmu s mužem už několik měsíců po večerech řešíme termíny, rozpočet, dveře, kliky, stojící vodu na pozemku nebo lešení. Pravda je taková, že mě mnohokrát v jednu ráno muž odtahuje od editace fotek do postele. Pravda je taková, že ráno mívám víc a víc pocit, že jsem celou noc nespala. Pravda je taková, že jsem za poslední rok odmítla tolik nádherných zážitků a možností, protože jednoduše nebyla kapacita. Pravda je taková, že mi častěji než kdy předtím skáče na záda neopodstatněné rozohnění se nad nesmyslnými drobnostmi, kterých si běžně ani nevšimnu. Pravda je taková, že v posledních měsících zdaleka nejsem ta spravedlivá máma a manželka, ale dost často protivná paní, která huláká na všechny strany. Pravda je taková, že kromě obrovské vděčnosti za tohle všechno krásné, co se nám děje, mě za ruku pevně svírá i nedočkavé vyhlížení cílové rovinky. Vyhlížení dne, kdy skončí tenhle zběsilý kolotoč, ve kterém se nesmírně těžce hledá pár minut pro sebe...

... protože já to chci přece všechno dělat dobře.

Výsledek je ale takový, že to nakonec většinou někdo odnese. Můj muž, naše holka, já... nebo naše rodinná pohoda. Poslední dobou s každým dnem víc a víc vnímám, jak se můj vnitřní hlas dere na povrch a volá po odpočinku. Jak mi hlasitěji a hlasitěji říká, že je čas něco vypustit. Že po večerech zase potřebuje dělat to, co chce, nikoliv to, co se udělat musí. A tak jsem Vám dnes všem chtěla říci, že jakkoliv to může z dálky vypadat idylicky a dokonale, je za tím vším obrovská kupa nedokonalosti, práce a odříkání, vynaloženého času, úsilí, probdělých nocí, únavy, žabomyších válek a často zbytečného peskování. Chtěla jsem Vám říci, že ačkoliv jsme šťastní&vděční za tuhle cestu vstříc našim snům, potkáváme dny, kdy toho máme plné zuby. Chtěla jsem Vám říci, že mám někdy chuť skočit pod peřinu, a tvářit se, že jsem malá copatá holka. Chtěla jsem Vám říci, že jsem na můj vkus momentálně dost ukřičená máma a manželka, a přestože si v danou chvíli uvědomuji, jak nespravedlivě se chovám, neumím ten křik hned zastavit. Chtěla jsem Vám říci, že jsou dny, kdy hledáme síly, kudy chodíme a nesmírně je postrádáme. Chtěla jsem Vám říci, že ačkoliv má tahle naše cesta svůj jasný a vytoužený cíl, je protkaná křižovatkami a slepými uličkami, které jsme museli/musíme projít tam a zpátky, abychom zase našli ten správný směr.

Je to už třetí rok, co jedeme v tomhle rytmu, a já se upřímně nemůžu dočkat toho, až za pár týdnů tenhle tanec zvolní krok. Těším se na pauzu a volné večery. Na obyčejné nicnedělání (přestože by Vám tohle moje maminka popřela, protože podle ní vždycky potřebuji zadkem sedět na několika židlích... ;)), na žití v daném okamžiku. Bez telefonátů, e-mailů, termínů, rozpočtů, pravidelného přejíždění a nekonečného seznamu úkolů. Těším se na to, že se po snídani s Amiškou budeme toulat lesem a užívat si klidu okolo, ze kterého snad načerpám více trpělivosti a pohody nejen sama pro sebe, ale i pro svou rodinu. Těším se, že přečtu ty báječné knihy, které na mě čekají na poličce, a že se ještě více ponořím do chytání okamžiků skrze čočku. Těším se, že začnu pomaličku dávat obrysy projektům, které čekají na svou chvíli a popoženu tuhle touhu a vášeň zase o malý kus dopředu.

Těším se na čas pro sebe.

Na to, že budu laskavější ke všem okolo a také sama k sobě.
Že bude více a více dnů, kdy to "chtěla bych" dokážu přirozeně převléknout do "jsem"...
A že to "jsem" bude růst z čisté radosti bytí teď a tady.

Přeji to nám všem, kteří to takto cítíme.
Abychom nebyli DO-KONALÍ, ale abychom KONALI s onou radostí.
Držím nám všem palce.

Hřejivé podzimní dny,

K.