teď a tady

O tom, že mám slabost pro snídaně, už dávno víte. Ale o tom, že mám nejradši ty z košíku, možná ne.
Snídaně z košíku jsou kouzelné.

Pestré, lákavé a nekončící.

Nekončící.

To je na nich vůbec nejlepší. Prostě se rukou dychtivě zavrtáte mezi proutí a vždycky najdete něco dobrého na zub. Tedy zatím se nám nikdy nestalo, že bychom se prosnídali až ke dnu. A věřte, u snídaně umíme pořádně zabrat.

Snídaně z košíku chutnají božsky. Kdykoliv a kdekoliv. O víkendu však chutnají o fous více svobodně. A když se podaří na chvíli zastavit, a vychutnat si je pod modrou oblohou, je to doslova blaho. Nám se jednou za čas podaří tyhle svobodné chvíle chytit do dlaní. Třeba jako pár dní nazpět. Vydali jsme se s proutěným společníkem na farmářské trhy, tam já to mám tuze ráda. Naplnili jsme jej všemožnými dobrotami a uloupili si lavičku v parku. A pak dlouho jen tak seděli, povídali, smáli... a u toho se nacpávali.

Sluníčko hřálo tak akorát a koruny stromů sem tam zašeptaly. Můj muž házel do větru svůj šarm a rozverná slova. Čas, ten se tvářil, že stojí na místě. Ale nestál, utíkal. Tak jsme se ze snídaně po několika hodinách projedli až k obědu, a pak se odkutáleli jeden druhému do náruče, abychom tu lenivou sobotu korunovali, jak se patří.

Chvíle nabádající k lenošení u mě většinou nemají dlouhého trvání, ale tahle snídaní provoněná mě rozválcovala na cimpr campr. A nemusela se vlastně ani moc snažit. Někdy si k nám prostě přisedne okamžik, který nás pohladí od hlavy až k patě. Okamžik, o kterém si přejeme, aby trval věčně.

A já si pro nás všechny dneska přeji plný košík těchto okamžiků.
Tak před nimi nezavírejte oči a nechte se pohladit.

K.