teď a tady

Máme za sebou třetí adventní neděli, a já pevně věřím, že jste ji prožili tak, jak jste si to uvnitř sebe přáli. Já ano, přesto ze sebe nedokážu svléknout pocit, že to všechno okolo chvátá nějak moc rychle. Při zapalování svíček jsem se nestačila divit, že už na plamínek čeká jenom jedna. Připadá mi to jako pár dní, co jsem u nás v kuchyni tancovala u stolu, a dávala dohromady adventní věnec, a ona nám zbývá jedna neděle do Vánoc? Minulý týden mi ta atmosféra nějak utekla mezi prsty, a tak jsem ráda, že jsem se alespoň na pár chvil stačila nadechnout toho kouzelného pocitu, kterým jsou Vánoce obaleny.

Pustila jsem se do cukroví, a provoněla náš byt jednou z nejkrásnějších vůní, které znám. Je to vůně připomínající dětství, nedočkavost, obrovskou radost z maličkostí, i vzpomínku líbezné mámy zapatlané od těsta. Pro mě osobně je to vůně, která mezi stěnami rozpíná pocit bezpečí. Když se vznáší ve vzduchu, zahání všechny strachy. Tak jsem to cítila kdysi a cítím to tak stále. V onen moment neexistuje nic jiného. Jen ta překrásná voňavá chvíle, která nás v každičkém okamžiku objímá pevněji a pevněji, a dává si záležet na tom, abychom nezapomněli, že se blíží něco krásného. I já jsem si někde mezi vytahováním posledního plechu lineckého a následnou marmeládovou senzací vzpomněla, že se něco blíží. A pak jsem si v mžiku uvědomila, co že nám to doopravdy klepe na dveře...

Svátky klidu a míru.

A tak jsem si v hlavě promítla celý svůj týden, a zjistila jsem, že si na to životní plátno maluji úplně něco jiného, než čím by to blížící se krásno mělo být korunováno. Že se nechávám chytit do pasti chvátajícího světa a chvátám s ním. Že se zapomínám zastavit, abych se opravdu nadechla a jen tak byla. Samozřejmě, ono to nepočká, říkáme si. Nákup, večeře, prádlo, jen co si myslíme, že jsme do dlaně chytili chvíli volna, už na nás huláká žehlící prkno. A do toho Vánoce... dárky, nákupní šílenství, cukroví, jeden plech, druhý plech, třetí plech... a radši ještě jeden druh. A salát, alespoň o půl kila více, než minulý rok. A okna, hlavně nezapomenout pořádně umýt ta okna. A víte co? Ony ty Vánoce přijdou, i když okna nebudou perfektně vyleštěná a na talířku si nebude lebedit dvacet druhů cukroví. Přijdou, přestože bude v rohu postávat koš nevyžehleného prádla, a nezastaví je dokonce ani fakt, že tajné skrýše na dárky nepraskají ve švech. Přijdou, protože nemají být o vyleštěném oknu, ani o nejperfektnějším vanilkovém rohlíčku.

Přijdou, protože mají být o nás.

O tom dobrém, co v sobě nosíme.
O všech duších, které posedávají v našich srdcích.
O opravdových chvílích, jež promlouvají blízkostí a láskou.

Na konci dne totiž nezáleží na tom, jestli ty duše pospolu sedí v dokonale uklizeném a vyšperkovaném hnízdečku. Záleží na tom, PROČ sedí pospolu. A zda-li mezi nimi posedává i štěstí. Obyčejné štěstí. To, které nevyleštíme ani nevyžehlíme.

ŠTĚSTÍ, to se totiž musí ŽÍT.
A tak hlasuji za Vánoce plné štěstí.

Za Vánoce o nás.

Pojďme si je vychutnat.
Spolu.

Mějte pokojné dny.

K.