teď a tady

Dnes mám na Vás jednu malou prosbu.
Zavřete oči a zkuste si představit rušnou pláž.

Máte ji?
Vidíte?

Já ano. Vidím tváře, je jich mnoho. Některé se nastavují slunci, jiné před ním utíkají do stínu. Slyším hlasy. Jemné i hluboké, tiché i hlasité. Také dětský jásot. Je plný rozvernosti a vzrušení, jak už to u dětí bývá. V dáli šplouchají mořské vlny. Kupředu je pohání šeptající vítr, jež si neodbytně pohrává i s prameny vlasů opálených dam. Tancuje okolo a chutná slaně. Nad hlavou létají ptáci, štěbetají o námořnících a houpajících se lodích, pozorují mořskou hladinu. Nohy se boří do měkkého písku posetého mušlemi. Stopy zůstávají přesně tam, kde mají. Čas voní svobodou...

Chytili jste tyhle okamžiky také?
Ano?

Tak teď je, prosím, zkuste chytit ještě jednou.
Jen zapomeňte na všechny ty tváře okolo.

Příliv klidu.

Ten jsme si s mužem nemuseli představovat, ten jsme spolu prožili. Na pláži Punta Marina se totiž podává mimo sezónu. Budete-li mít štěstí jako my, dostanete k němu celou pláž, minimálně 10 hrstí mušlí a svobodný vítr do vlasů. Obejmou Vás pocity, které se těžko dají popsat slovy. Tohle místo je v létě zalidněno od hlavy až k patě. Žije. Naplno a bez přestávky. Zažít jej ve chvíli, kdy si sundá svůj společenský kabátek, sklopí oči a mlčí, byl zážitek. Projíždíte nekonečně dlouhou ulicí na jejímž konci se do dálky hrdě rozpíná moře. Mezi palmami se kroutí úzké uličky vedoucí na pláž, nad nimi se v rytmu přímořského vánku pohupují barevné cedule místních barů. Jsou veselé a lákají na nejlepší drinky v okolí. Je ji nespočet, počítat přestanete asi u dvacáté. Ta ulice je jako reklama na jeden nekonečný večírek. Má to však jeden háček. Okna jsou zabarikádovaná a živou nohu potkáte až v malém bistru na konci té veledlouhé ulice.

Pusto a prázdno.
Ticho.
Klid.

Na začátku roku jsem Vám psala o tom, že jsme s mužem tenkrát na podzim vyrazili do světa hledat rovnováhu, lék na poraněné duše, obyčejnou radost. Lze však najít radost na opuštěné pláži? Když jsme se na tomhle místě ocitli, držely se mě nejdříve zvláštní pocity. To pusto. To prázdno. To ticho. Pak jsem se ale podívala do nekonečného moře a cítila, jak celým mým tělem pomalu projíždí hřejivé teplo. Osamělá Punta Marina do posledního zrníčka písku vystihovala směs pocitů, která mě po neveselých událostech sžírala. Svět v tu dobu fungoval dál, promlouval velmi nahlas a zřetelně, ale já měla pocit, že všechny ty hlasy slyším tlumeně. Byla jsem zapletená ve spárech přesvědčení, že se vůbec nepohybuji kupředu jako ostatní, ale stojím na jednom a tom stejném - prázdném - místě. Že jsem ztratila kus sebe sama. Překvapivě právě tady, na opuštěné pláži, která se tvářila, že zná náš příběh tam i zpátky, jsem našla, co jsem hledala.

Stáli jsme tam spolu, ruku v ruce, bok po boku, před námi nekonečné moře.
A pak se to stalo. Až ke špičkám mých bot doplula.

Byla to vnitřní síla.

Chytila se mě pevně, a já v tu chvíli znovu věděla, že s tímhle mužem po boku zvládnu úplně všechno.
Protože ON je mým NEKONEČNÝM štěstím.

Díky, Punto Marino!
Díky, drahý!

Mějte krásnou sobotu.
Nekonečnou.
Plnou štěstí.

K.