teď a tady

Už nějakou tu chvíli se u nás na televizním stolku usmívá fialka. Dostala jsem ji k narozeninám od jedné milé dámy, která se nedávno stala maminkou. Fialka s námi ujela téměř 400 kilometrů. Přežila se všemi lístečky a já přemýšlela, kde si ji vystavíme. Vyhrála to naše moudrá kamarádka sova, které dlouho stály boku jen lístky zelené. A najednou květ. A barva. A věřte mi, moc jí to s fialkou sluší.

Černobílý kout je najednou svěží a promlouvá v letních tónech. Díky prosté skromné krásce, která k nám dorostla až z Tanzanie. Pamatuji si, že jsme kdysi dávno měli doma na parapetech na desítky těchto květů. Taky si pamatuji, že vedle květináčů postávaly malé skleničky s vodou a nařezanými lístečky. Když se ve skleničce objevily kořínky, jásala jsem "hurá, na světě je další". Tohleto dětské přátelství s fialkami se však cestou k dospělému životu někde ztratilo. Možná jsme se na rozcestí vydala každá jiným směrem, možná jsem jen chvátala rychleji, než by si přátelství přálo. Možná jsem se až moc dívala kupředu.

Když mi po těch létech zase přilétla fialka do dlaní, bylo to tuze milé shledání. Viděla jsem před sebou ty parapety plné květů a cítila jsem radost z čerstvě narozených kořínků. Vybavila jsem si dokonce i jednu tu prťavou sklenici. Vidím ji jako dnes, ozdobená bílou a posetá malými červenými puntíky. V tu chvíli jsem se ptala sebe sama, proč jsem si už dávno nějakou tu fialku nepřinesla domů...

Teď mám zase tu svou. Parádí se s noblesou.
Připomíná dětství každým lístkem.
Dělá radost.

Myslím, že nezůstane dlouho sama...

K.