teď a tady

Naposledy jsem Vám psala o jedné krásné duši, která žije v domečku s duší.
Pamatujete?

Pokud jste se mezi řádky ještě nepotkali s usměvavou tváří na níž se pohupují hluboké hnědé oči, můžete si to kouzelné setkání prožít tady. Vy, kteří jste si Sylvu již našli, možná čekáte na všechna ta tajemná zákoutí, o kterých jsem Vám vyprávěla. Slíbila jsem, že Vám dveře toho kouzelného domu otevřu dokořán, a dnes ten slib splním.

Místa, jako je tohle, nepotkáváme na každém rohu. Ve vzduchu poletuje něco krásně zvláštního a čas tam ručičky posouvá kupředu s nevídaným klidem. Koruny stromů, které dům ochranitelsky objímají, nutí nastavovat tvář nebi. Z jejich kmenů by se dalo číst. Máte-li alespoň malým kouskem svého srdce rádi nevšednost a příběhy, budete učarováni. Tenhle dům totiž vypráví příběhy na počkání. A otevírá bránu do úplně jiného světa.

Strávili jsme s mužem mezi těmi promlouvajícími stěnami necelé 3 dny a nasbírali si do kapes nespočet okamžiků. Nejsou to ledajaké okamžiky, jsou to okamžiky, které se zavrtají hluboko pod kůži a hřejí na duši. Chodili jsme tam a zpátky, hlava nám poletovala na všechny strany, oči nevěděly, kde se zastavit. Bylo to jako hledání dávného pokladu, objevování a sbírání kousků do tajemné skládanky. Tolik detailů a maličkostí, díky kterým dům žije ve svém rytmu. Jakmile se na ten rytmus naladíte, stanete se součástí neopakovatelné symfonie. A přejete si, aby hrála donekonečna.

Těžko se o tom všem mluví a píše.
Tyhle chvíle se totiž musí prožít.

Otevřít mysl slovům a větám, která k Vám skrze ty detaily plují.
Nechat tělem prostoupit ten všudypřítomný klid.
Nemyslet na nic jiného.
Stát tam.
A být.

Žít život, který si oblékl košilku pro speciální příležitost.

Jakoby mě někdo zavřel do pohádkové knížky, kde dobro vítězí nad zlem. Tahle slova jsem Vám poslala minule a musím Vám je poslat znovu. Tak silně mě ten pocit držel za ruku. Byly to výjimečné 3 dny na výjimečném místě s vyjímečným člověkem. Všechny ty kilometry, které jsme měli v zádech, byly cestou. Co bylo na jejím konci? Prožitky. Momenty. Okamžiky. Krásné a křehké. Takové, které člověk nemůže vzít surově do svých dlaní. Takové, kterých se musíme jen tak letmě dotknout...

Víte, náš podzimní útěk z Prahy neměl žádný velký cíl. Nehledali jsme zlatavé pláže, luxusní hotely, bezedné drinky ani rušné bary. Potřebovali jsme si s mužem v kufru přivézt domů špetku rovnováhy a klidu. Já jsem navíc potřebovala pohladit na duši. Také najít ten ztracený kus sebe sama. Když jsme odjížděli, těžko říci, zda-li jsme věřili, že něco z toho najdeme. Opak byl však pravdou. Našli jsme toho mnohem víc.

Přála bych to každému z Vás.
Místo, jako je tohle.

Alespoň na pár chvil.

Mějte krásnou neděli.
U nás sněží.

K.

PS:
Máte také chuť na chvíli naslouchat těm příběhům...?
Zkuste to...

www.casadellemeridiane.it
Casa Delle Meridiane / booking.com