teď a tady

Dvacátý devátý den v prosinci už nikdy nebude takový, jako dřív. Dvacátý devátý den v prosinci slovo milovat totiž pokořilo všechny hranice a štěstí se rozrostlo do rozměrů nekonečna. Dvacátý devátý den v prosinci moje duše plakala radostí. Dvacátý devátý den v prosinci byly manželovy oči zalité tou největší něhou. Dvacátý devátý den v prosinci se v našich srdcích zrodil zcela nový druh lásky. Dvacátý devátý den v prosinci jsme už navěky otevřeli svou náruč dokořán. Dvacátý devátý den v prosinci se do té náruče přikutálelo malé stvoření.

Dvacátý devátý den v prosinci jsem se stala mámou.

Nožičky malé Amélie v našich životech během jediného okamžiku zanechaly tu největší stopu.

To, jak teď dny a noci chutnají, se těžko namaluje do slov. Jsou to záplavy nekonečného štěstí a euforie, zároveň dosud nepoznaného strachu a obav o ta zářivá očka, která nás zahlcují svou čistou duší. Všechno je nové a neprobádané, a tak se pevně držíme za ruce a snažíme se s těmi malými nožkami kráčet kupředu trpělivě, vroucně a s otevřeným srdcem.

Snažíme se milovat.
Být.
Žít.

Teď a tady.

A přestože jsem za těch pár dní již plakala nejen radostí, ale také strachem, úzkostí a obavami, s čistým svědomím a láskou v srdci mohu říci, že až teď jsme kompletní.

Ze 2 tlukoucích srdcí jsou 3.

Ona je zázrakem.
Darem.

Tím nejlepším z nás obou.

Od první chvíle.
Navěky.

Myslete na nás a mějte šťastné dny.

A ty, maličká, vítej na světě!

K.