teď a tady

2017 - více radosti 1. leden 2017
Tak je to tady.

Šestka se převlékla do sedmičky a my všichni jsme se probudili do nového scénáře.
Už jste začali hrát?

Pro mnohé je překulení jednoho roku do dalšího obdobím bilancování, zavíráním dveří za tím nepěkným a otevíráním náruče novým začátkům. Jakoby v nás ta pomyslná čerstvá startovní čára probouzela mnohem víc odhodlání, odvahy a touhy kráčet kupředu tím správným směrem, nemyslíte? Musím se přiznat, že já sama jsem na to roční zhodnocování nikdy moc nebyla, život se spíše snažím brát tak, jak přichází. To dobré prožít s otevřeným srdcem a kousek si jej v tom srdci schovat. Z toho špatného se poučit, jak nejlépe umím, a jít zase dál. Na konci roku jsem se tedy nikdy moc nezamýšlela nad tím, zda-li jsem ráda, že už jej otevřenými dveřmi můžu poslat pryč, nebo zda-li bych jej ještě chvíli nechala vysedávat u nás doma. Zcela upřímně však musím říci, že za tou - nyní už loňskou šestkou - opravdu s klidem v duši otočím klíčem. Přinesla báječné lidi, přešťastné okamžiky i radosti, přesto byla těžká. Nemyslete si, jakkoliv to tady v tom našem malém světě slov a písmenek může vypadat idylicky, i já jsem bojovala. Troufám si dokonce říci, že doposud nejvíce v životě.

Za více slunečných paprsků nad našimi hlavami.
Za víru v sebe sama a dobro.
Za lepší zítřky.

Za naději.

Sebevíc to bylo těžké, stěžovat si nebudu. Stalo se nám s mužem totiž něco krásného. Během našeho putování Evropou jsme potkali lidskou duši, která se nás na těch našich duších dotkla tak, jako dlouho nikdo. Jeho životní příběh mi na mysl přijde vždy, když mám tendenci se něčím trápit. Opravdu. Jakmile se přistihnu, že se v něčem plácám, vzpomenu si na něj. Na jeho pokorný pohled a neuvěřitelný úsměv, který mu posedával ve tváři, jakkoliv se jeho příběh zdál být smutný. Ten příběh jsem si pro Vás schovávala právě pro tuhle chvíli. Možná proto, abyste si z něj také mohli kousek vzít a uschovat jej hluboko v sobě. Možná proto, abyste si příště během chvilek protkaných smutkem mohli vzpomenout na něco, co Vás za konečky prstů povytáhne trošku nahoru. Možná proto, aby ty nové začátky byly ještě o fous více kouzelné. A možná jen proto, že všechno to krásné, co nám za 3 dny Sylva svou čistou podstatou dal, by se mělo šířit dál...

Nevěřím na náhody, to už možná víte. Věřím, že všechno, co se nám v životě děje, má svůj hluboký smysl. Věřím, že dříve či později sami v sobě najdeme odpověďi na otázky, které nás mnohdy sužují a trápí. A proto věřím, vlastně to ve svém srdci vím, že naše setkání se Sylvou náhoda nebyla. Nebyla náhoda, že jsem si na mapě při plánování dobrodružství vybrala zrovna italskou Ravennu. Nebyla náhoda, že zrovna v Ravenně stojí uprostřed polí a vinic kouzelná chaloupka s duší. Nebyla náhoda, že do té chaloupky v danou dobu kromě mého muže a mě nepřijel žádný jiný host. Nebyla náhoda, že se o tu chaloupku staral pouze jeden člověk. A už vůbec nebyla náhoda, jaký to byl člověk.

Byl to Sylva.

Než jsme se však se Sylvou poprvé potkali, přihodil nám život do cesty ještě pár zapeklitostí. Měl pro naše setkání zřejmě opravdu rezervovanou tu pravou chvíli. Navigace se z nějakého důvodu zbláznila a vedla nás na úplně jiné místo. Docházela nafta. Popojíždění tam a zpátky situaci vůbec nepomáhalo, a zoufalé hledání způsobilo, že se mraky začaly mračit a tma se pomalu snášela nad střechy italských domečků. Když už to vypadalo, že se z toho zapeklitého uzlu vymotáme, objevila se uzavírka mostu, a my jsme opět museli hledat cestu ven. Během toho objíždění nás tma doslova spolkla, a když jsme se ocitli na uzounké polní cestě uprostřed země nezemě, začínal mě uvnitř svírat takový zvláštní pocit. Jeli jsme pomalu, a i když to bylo jen pár kilometrů, měla jsem pocit, že jedeme věčnost. Široko daleko dlouho nic, jen pole, louky a stromy. A pak jsme se najednou objevili před mohutnou bránou, na kterou dohlížely koruny stromů. Cestu lemovala světýlka a vzadu nás vyhlížela brána druhá. Když se obě brány začaly pomalu otevírat, a my popojížděli blíže k domu, magičnost celé té atmosféry by se dala krájet. Ve vzduchu poletovaly těžce popsatelné pocity a ohromení. Jakoby ty brány byly vstupenkou do úplně jiného světa. A taky že byly...

Stále si pamatuji ten pocit, který mě chytil za ruku, když jsem vystoupila z auta. Nad hlavou zpíval vítr, v korunách stromů šepotaly listy a ve tmě se schovával obrovský dům. V oknech se odrážela světla z lampiček, a už z toho mála šlo cítit, že se děje něco kouzelného. A pak na nás v té tmě vykoukl široký úsměv a obrovské hnědé oči. Jedna z prvních slov, která nám Sylva hřejivým hlasem řekl, byla, že mu angličtina nejde. Nešla, přesto jsem měla pocit, že si od první chvíle bezmezně rozumíme. I beze slov. Každý jeho pohled a pohyb promlouval neskutečnou pokorou a ochotou, a to tak moc, až jsem z toho byla nesvá. To víte, člověk má ty svoje vzorce. Přijede do hotelu, utíká na recepci, předloží občanku, vyplní formulář, podepíše, vyslechne detaily a pak dostane kartičku nebo klíč od pokoje. Tohle ale nebyl hotel, tohle byl dům s duší. A na otázku, kde je recepce, mi bylo usměvavou tváří odpovězeno: "No reception, just me."

A tak se najednou dozvíte, že na žádnou recepci nemusíte, protože žádná není, a že papírování bude lepší nechat na ráno, aby hosté mohli odpočívat po dlouhé cestě. Pak Vám na mysl přijde klíč, a pohráváte si s myšlenkou, kdo Vám ho asi dá, když jej obvykle dostáváte právě na recepci, jenže když poprvé vkročíte do domu, jehož každičký kousek k Vám hovoří tak intenzivně, začne Vám to dávat smysl. A když po dřevěných schodech vystoupáte až k pohádkovým dveřím, na kterých visí ozdobný zámek s klíčem jako pro princeznu, poskládáte v mžiku celou skládanku. O tom, co se stane, když ty dveře od pokoje otevřete, se píše velmi těžko. Je to jako kdyby Vás někdo zavřel do pohádkové knížky, kde dobro vítězí nad zlem.

Ty necelé 3 dny, které jsme v domečku, jež si říká Casa Delle Meridiane, strávili, byly neskutečné. Procházíte místnostmi posetými detaily, prohlížíte si všechny ty obrazy, džbány, lavice a lampy, nasloucháte každému koutu, a tak moc chcete slyšet všechno, co Vám ty zdi vyprávějí, protože cítíte, že se v tom všem nějaký příběh skrývá. Snídaně se podává uprostřed malebné jídelny, prostřeno pro dva. Pečivo je teplé, croissant čerstvě pocukrovaný, a cappuccino Vám neumíchá stroj, ale ruce Sylvy. Usměje se na Vás, ujistí se, zda-li máte všechno, a nenásilně zmizí v místnosti vedle, abyste si během snídaně mohli vychutnat i špetku soukromí. Všechno to tak nějak hraje do noty. A pak objevujete další kouty domu. Další stoly a židle, další pohovky a knihy, další lampičky a džbánky, venkovní terasa, zahradní domek, bazén, obrovská zahrada, 3 tulivé kočky, 2 psi a 2 husy. To musí být práce, všechno to takhle udržovat, pomyslíte si. V tu chvíli se zastavíte, a uvědomíte si, že jste tu kromě usměvavé tváře a obrovských hnědých očí nepotkali nikoho jiného...

Když jsme se jeden večer vraceli z výletu, procházeli jsme kolem prádelny, a potkali Sylvu, jak zrovna žehlí prostěradla. Pozdě večer, když jsme plánovali trasu na další den, jsme jej zase slyšeli vytírat podlahu. Brzy ráno, ještě předtím, než jsme vytáhli paty z postele, odjížděl starým autem pryč, zanedlouho byl však zpět. Zrovna jsem si v koupelně čistila zuby, a mohla jsem si jej oknem prohlédnout. Vracel se s čerstvým pečivem. Tím, kterým jsme pak začínali svůj den. On je na to všechno sám, říkáte si, ale nechce se Vám tomu věřit.

Jeden člověk?
Jeden člověk na tohle všechno?

Nebudu Vás napínat. Ano, jeden člověk na tohle všechno. Jeden člověk, který pečuje o obrovský dům a rozlehlou zahradu. Jeden člověk, který nakrmí a pohladí zvířátka. Jeden člověk, který upřímným úsměvem přivítá hosty. Jeden člověk, který odnese kufry. Jeden člověk, který provede domem. Jeden člověk, který před spaním přinese vodu. Jeden člověk, který jezdí pro snídani. Jeden člověk, který prostře stůl. Jeden člověk, který rozpeče pečivo a pocukruje croissant. Jeden člověk, který uvaří čaj nebo kávu. Jeden člověk, který zatopí v krbu. Jeden člověk, který poradí v nesnázích. Jeden člověk, který poděkuje za návštěvu. Jeden člověk, který odnese kufry zpátky do auta. Jeden člověk, který popřeje šťastnou cestu. Jeden člověk, který zamává na rozloučenou. Jeden člověk, který odnese odpadky, uklidí pokoj, vypere, vyžehlí, povlékne, připraví...

... jeden jediný člověk.

A to všechno s láskou, pokorou a neskutečným vděkem.
A tak Vás přirozeně začne zajímat, co za tím vším je.

Patří mu ten dům?
Je tady opravdu sám?
Má ženu?
A děti?

Odpovím Vám rychle.

Nepatří.
Opravdu sám.
Ano, má ženu.
Ano, i děti.

Možná Vás právě napadla stejná otázka, jako mě...
Kde je ta žena?
A ty děti?

Třeba někde tady ve vesnici. Určitě mají malý dům a kousek zahrádky, pomyslíte si.
Jenže pak se zeptáte, a zjistíte, že je všechno úplně jinak.

Poslední večer jsem si chtěla dům nafotit, protože mě každý jeho kout fascinoval. Pobíhala jsem tedy okolo s foťákem a můj muž se dal se Sylvou více do řeči. Lámavou angličtinou, a taky vlastně trošku rukama a nohama :), nám Sylva začal vyprávět o domu. Že nepatří jemu, ale manželskému páru, který rád sbírá starožitnosti. Taky že se o dům stará již 3 roky, zcela sám. A že to dělá pro svou rodinu. Pak s láskou v očích povídal o své ženě. A o dcerách. Zeptáte se tedy, kde vlastně je ta žena a ty děti? A on Vám neztrácejíc úsměv na rtech odpoví, že na Srí Lance, odkud pochází. Jenže Vy s ním stojíte v domě uprostřed polí a vinic v Itálii, právě jste se dozvěděli, že se o ten dům stará už 3 roky, a vůbec Vám to nedává smysl. Nebo možná jen takové příběhy neslýcháváte každý den, a neumíte uvěřit tomu, že by lidé žili takto odloučeni. A tak se ptáte dál, a ty obrovské hnědé oči Vám slovy pokorně malují další kousky příběhu. Oni jsou na Srí Lance, on je tady. Už 3 roky. Proč? Aby zajistil rodinu, aby mohl své ženě a dětem dopřát něco navíc, aby byli šťastní. Jak často se vídáte, doptáváte se. A on Vám odpovídá, že 11 měsíců pracuje tady v domě, a pak má každý rok v lednu na jeden měsíc volno, aby mohl odcestovat za rodinou. Nakonec dodá, že už má větší půlku za sebou, a čekají ho jen 2 roky, protože se s manželkou dohodli na tom, že bude mimo rodnou zemi pracovat pouze 5 let. POUZE 5 let. Říká to s úsměvem, a Vy tomu nerozumíte.

Víte, naší cestě do Itálie předcházel slet velmi smutných životních událostí, které hrají podstatnou roli v tom těžkém roce 2016. Život v tu dobu hodně zkoušel, trápil, srazil mě na kolena a já v té černočerné tmě ztratila kus sebe. Jakkoliv jsem se snažila myslet pozitivně, většinou bylo teskno silnější než já. Žádná chuť vstát, radovat se nebo nastavovat tvář modré obloze. Prázdné nic.

A pak najednou stojíte uprostřed toho překrásného domu, po boku Vám stojí milující muž. Jste spolu, cestujete a objevujete. Můžete se navzájem dotknout, pohladit se ve tvářích, nebo se jeden druhému schoulit do náruče. Za pár dní se vrátíte domů, do útulného bytu, kde je Vám dobře. Vzpomenete si na svoji rodinu a přátelé, které také můžete pohladit, usmát se na ně, nebo si povídat a jen tak být, kdykoliv si umanete. Zaradujete se, že budete s panem architektem brzy projektovat svůj vlastní dům s duší, a tělem Vám projede nedočkavost. V neposlední řadě cítíte, jak se Vám na rameni pohupuje vysněná zrcadlovka, oknem vidíte na zahradu, kde parkujete auto, a uvědomíte si, že kufr od toho auta je plný dárků pro ty nejmilejší a že na zadním křesle v krabici odpočívají nové boty pro Vás i pro manžela. Stojíte tam s vědomím toho všeho, a díváte se do očí člověka, který svoji rodinu za poslední 3 roky viděl třikrát, a je za to vděčný.

Sylvův příběh, a především jeho čistá duše, bylo něco, co ta moje zraněná duše potřebovala. Od první chvíle jsem cítila ten zvláštní pocit, tu tajemnou atmosféru, tu jiskru v jeho oku. Jako by nás na to místo někdo poslal, jakoby náš cestovatelský plán někdo napsal se zcela jasným úmyslem. Měli jsme se potkat. Tušila jsem to celou dobu, ale v ten večer jsem to věděla celým svým já. Život nás svedl dohromady, a věděl proč. Sylva mě chytil za srdce, a neskutečným způsobem mi pomohl, my jsme s mužem zase mohli pomoci jemu a jeho rodině. On je ztělesněním něčeho, co moc dobře znám, jen jsem na to na chvíli zase zapomněla.

.
A to, že klíčem ke štěstí není ulpívat na tom, co nemáme, ale radovat se z toho, co opravdu máme.
.

Do toho dalšího roku nám všem na prvním místě přeji zdraví. Když jsem se minulý rok bála o ty nejmilovanější, i o sebe, znovu jsem si potvrdila, že je tím nejcennějším. Hned vzápětí nám všem však přeji, abychom se každý další den dokázali mnohem více radovat z toho všeho, co máme, a příliš nelpěli na tom, co nám chybí. Možná překvapíme sami sebe, jak šťastnými bytostmi jsme.

Na rok 2017 plný radosti!
Na Sylvu!
Na nás!

K.

PS1:
A také, prosím, nezapomínejme, že to, jaký bude ten scénář, který jsme včera po půlnoci začali hrát, je především v našich rukou.
Hrajme, jak nejlépe umíme.

PS2:
Nebojte, ten překrásný dům s duší si pro sebe nenechám.
Brzy Vás pozvu na návštěvu.
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2017