teď a tady

Před pár dny jsem Vám psala o tom, že mi na záda skočila chuť žít více OFFline. Je to tak, ale neskočila tam sama. Za krkem mi vysedává i touha zase trošku tvořit. Najít si chvilku sama pro sebe a ztratit se v okamžiku. Jen tak být. Hlavu prázdnou, ruce plné života. Víte, já jsem už jako malá holka pořád něco tvořila. Dorty z písku, květinové pugéty z lučních krásek, šaty pro barbíny z maminčiných svatebních šatů, nebo přímo pro sebe ze starých záclon a závěsů. Malovala jsem pestrobarevné obrázky, přáníčka, vyráběla jsem vlastní knížky vzpomínek, a taky čelenky, korunky, šperky a další radosti.

Proplouvání vlastní fantazií vždycky patřilo ke mně.

Život to však někdy uplácá tak, že se místo proplouvání vlastní fantazií začneme topit v reálném světě plném povinností. Někdy se topíme příliš dlouho. Tak dlouho, až se ten náš vnitřní svět začne ztrácet v nedohlednu. Stává se to, ale nikdy bychom na ten svět plný fantazie neměli zapomenout. Fantazie, to je totiž báječná věc. Nemá hranice, nemá zábrany, je odrazem našich tajných tužeb a přání, a většinou se skrze ni zrodí úžasné věci.

Jak jsem napsala, tenhle vnitřní svět byl odjakživa mou velkou součástí, dokonce bych si troufla napsat, že jsem bývala profík v proplouvání fantazií. Roky ovšem utíkaly, a já z té malé copaté holky, která se na plavby kouzelným světem vydávala každý den, vyrostla. Nechala jsem se zaplavit dospěláckým světem a povinnostmi, které loupí čas jako Jeníček a Mařenka perníček. A upřímně řečeno, od té doby, co jsem maminkou, mám pocit, že mi ten čas loupí deset Jeníčků a Mařenek...

Ale...

...ale to, že jsem maminkou, neznamená, že musím pod palbou plínek, nádobí a špinavého prádla, přestat snít a tvořit, řekla jsem si jednoho dne.
A byla to jedna z nejchytřejších vět, které jsem sama sobě v poslední době řekla... :)

Naopak.
Teď mohu navíc snít a tvořit nejen pro sebe, ale pro nás.
Pro mého muže, pro naši krásnou Amélii.

A tak už je možná zřejmé, co jsem udělala s půl kilem volného času, který jsem si pro sebe uloupila, když jsem ONLINE svět nechala častěji postávat za zavřenými dveřmi. Chytila jsem jej pevně za ruku a vykročila jsem naproti vlastnímu světu fantazie. Vykročila jsem naproti sobě samotné. Svým snům a přáním. Své prázdné hlavě a dlaním plných života. Nezaplňuji teď každou volnou chvilku dřezem a pračkou, jak u mě bylo zvykem, ale chvilkou pro sebe.

Chvilkou pro svůj svět.

Protože je to třeba.
Protože si to moje tělo i moje duše zaslouží.
Protože si to JÁ zasloužím.

Protože si to všichni zasloužíme.

Někdy je to 15 minut, někdy půl hodiny, někdy dokonce! hodinka (ona toho ta naše kobliha moc nenaspinká), ale i těch 15 minut dokáže pohladit. Za patnáct minut a kousek jsem například stihla umotat tenhle jarní věnec na dveře. Věnec vonící mentolem, věnec volající jaro. Věnec, ve kterém je zamotaný i kousek mého světa. Věnec, který se na mě směje pokaždé, když odemykám naše "doma". Věnec, který šeptá o tom, že právě tady jsem doma.

Věnec, který šeptá taky o tom, že umím chvíli žít i sama pro sebe.

Tak to zkuste taky a nechte se pohladit.
Stojí to za to.

Krásné dny,

K.