Balíte?
Pokud ne, možná byste měli začít. Vánoce jsou totiž jediným obdobím, kdy je balení dovoleno úplně všem. I těm, kteří již doma mají spřízněnou duši. I těm, kterým se na prsteníčku třpytí snubní prsten. A tak přes rok nebalím, za to v zimě, to balím jako divá. A náležitě si to užívám.
Užijete si to se mnou?
Vím, že po světě chodí mnoho duší, které by daly zlatou medaili tomu, kdo vymyslel dárkovou tašku. Znám to, je to rychlé a bez práce. Také po ní občas sáhnu, ale ruku na srdce, nepředá ručně zabalené překvapení ještě něco navíc? Špetku lásky a času, který jsme do něj při balení začarovali? Já tohle čarování miluji. Odjakživa. Odmalička. Už dlouho v sobě nosím pocit, který zpívá o tom, že tomu, koho miluji, ze sebe chci dát to nejlepší. Proto se každý rok ztrácím v balících papírech a snažím se začarovat sebezapeklitější kousek. Následné pozorování zvědavých očí, které objevují, je k nezaplacení. A babiččin povzdech: "No, to je škoda rozbalit", ten je tradičním pohlazením. Včera jsem s tím čarováním začala, a tak Vám posílám snítku balící inspirace. Třeba Vás postrčí k tomu, abyste dárkovou tašku schovali na příští rok... :)
Letos jsem se opět vrátila k přírodnímu papíru, který mě jednoduše baví ve všech podobách, a drží se mě zuby nehty již několik let. Tak nějak vím, že spolu budeme životem kráčet ještě dlouho. Přírodní lýko, to je další z mých věčných společníků. V létě spolu vážeme kytky, v zimě balíme dárky a mašličkujeme stromeček, no a během celého roku zdobíme věnce a dekorace, které se u nás doma objeví, když nás za rukáv tahá kreativní nálada. Je to další z těch přátelství, které bude trvat hodně dlouho.
Takže přírodní papír a lýko.
Co dál?
Nůžky, lepící pásku, jmenovky.
A pak už jen to, co potkáte cestou na procházce.
Našim dárkům tuto zimu kraluje borovička vejmutovka a pár obyčejných větviček bez jehličí. Plesá-li Vaše srdce z přírodních tónů a jednoduchosti, nic dalšího potřebovat nebudete. Za pár chvil Vás obklopí balíčky, které budou něžně šeptat o přírodě a jehličí v té nejčistší podobě. Může být? Mně už by to v tomhle kabátku naprosto stačilo, ale třeba si někdo z Vás říká, že by to chtělo ještě trošku toho vánočního šmrncu. Přiznejte se, kdo si to mumlá pod nosem? Pojďme tedy přisypat ještě hrstku balícího koření. Namícháme si jej z šišek, papírových hvězd, a červených bobulek. Jeřabiny, šípky nebo půvabná vánoční cesmína, každá bobulka se bude naparovat se stejnou noblesou. Neseženete-li je v přírodě, šikovné květinářství Vám je zajisté nabídne v umělé podobě. Šišky posbíráte cestou z lesa, a papírové hvězdy, ty už jsem Vás skládat naučila
tady.
A je to. Seznamte se s balíčky, které už nepovídají jen o přírodě a jehličí, ale ještě o něčem navíc. Budeme-li naslouchat, uslyšíme v jejich hlase rozvernost a trošku troufalosti. Tohle mě na seancích s přírodním papírem baví vůbec nejvíc. Stačí opravdu málo k tomu, abychom kouzlili. Podle nálady, podle ročního období, podle atmosféry ve vzduchu, podle toho, pro koho zrovna kouzlíme. Tam přidáme, tam ubereme. Tam začarujeme, tam odčarujeme. Máme to zcela ve svých rukou, a možná o tom ani nevíme, ale všechny ty čáry máry sypou slova. Z těch slov se poskládá příběh, a ten příběh... ten se tou nejmenší škvírkou protáhne až pod balící papír.
Co tam dělá?
Vyčkává.
Na co?
Aby mohl začít vyprávět.
O čem?
O tom, že někomu na někom tuze záleží.
Zabalíte letos také špetku lásky?
K.
PS: Balí i můj muž.
Dlouho, velmi svérazně, se spotřebou balícího papíru, za kterou by i slza mohla ukápnout, ale balí.
S láskou a šarmem jemu vlastním.
A o tom to je!
