teď a tady

Dnes vzpomínám. Na kouzelnou sobotu, kdy jsem manžela pozvala na rande.
Po 6,5 letech.

Navlnila jsem si vlasy. Jako tenkrát. Vlna sem a vlna tam, letmý vítr v pramenech. Přesně tak, jak to na mně má rád. Přesně tak, jak se do mě kdysi zamiloval. Na těch vlnách se pohupovaly okamžiky a chvíle, které jsme spolu 6,5 let sbírali. Okamžiky vonící obrovskou láskou a nepopsatelným štěstím, dlouhým ponocováním a pozdními rány, absolutní svobodou a pocitem bezpečí. Jak dny ubíhaly, mnoho těch okamžiků měnilo tvář. Času začalo být čím dál méně, povinnosti vyčkávaly na každém rohu, život začal chutnat až moc dospěle. Můj muž mimo jiné ztratil vlasy a já asi 30 kilo naivity...

Ale víte, co?

Chvíle s ním chutnají pořád stejně. Jsou protkány tím nepopsatelným štěstím a stále voní. Svobodou. Bezpečím. A láska? Ta zraje s námi. Je nám po boku, když se štěstí hromadí, a taky s námi skáče přes kaluže, když se slunce schová za temný mrak. Učí nás. Toleranci, obětavosti, kompromisům... Vidět skrze oči toho druhého a cítit v rytmu jeho srdce. Být lepšími. Jeden pro druhého.

Není tajemstvím, že jsem snílek. Bláhové děvče z malého města, které věří neuvěřitelnému. Je to tak, hold věřím na zázraky. Nemyslete si, není to vůbec jednoduchá záležitost, protože věřit na zázraky znamená pravidelnou štiplavou facku od opravdového života. Každý den se alespoň jednou srazím čelem s realitou. V tu chvílí mi z kapes utíkají pošetilé představy a přání. Občas je mi smutno a taky ztrácím růžové brýle. Kolik jsem jich poztrácela? Mnoho. Desítky, možná stovky. Je to plný pytel ztracených představ, tužeb, přesvědčení a přání. Pošetilých a bláhových. Jedno takové pošetilé přesvědčení však odolalo všem těm čelním srážkám i štiplavým fackám.

Je to víra v čistou lásku.

Díky, mami. Díky, tati.
Vy jste mi ji poprvé ukázali.

Díky, drahý.
Tys jí vdechl život!

K.

PS: Jak dopadlo rande? Skvěle! Měl jiskru v oku. A políbil mě. Miluje mě. Je to jasné! :)