Máme za sebou pár týdnů s nezvaným hostem, kterého pravděpodobně čekal málokdo z nás. Pár týdnů s nezvaným hostem, který se neobtěžuje zaklepáním na dveře ani jinými zdvořilostmi. Pár týdnů s nezvaným hostem, který mezi nás vtrhnul rychlostí blesku, a promítnul se zřejmě do všeho, co nám v danou chvíli bylo vlastní. Člověka poslední dny přepadají pocity, že dostal hlavní roli v apokalyptickém filmu, ale opak je pravdou. Tohle je momentálně naše realita, tohle je naše
teď a tady.
Během soboty jsem v autě poslouchala oblíbenou hudbu, a když mě jedna ze skladeb vzpomínkou vrátila na nedávný koncert, kde jsme se s manželem tlačili jeden na druhého, a s námi se tam tlačilo dalších několik tisíc lidí, přišla mi ta situace tak vzdálená, až mě popadla úzkost. Byla krátká a rychlá, ale nesmírně intenzivní. Kdyby mi totiž někdo před pár týdny řekl, kolik nejistoty a obav okolo nás bude tancovat, jak moc budou tyhle kroky neznámé, a nakolik tenhle tanec ovlivní každodenní fungování, těžko bych mu věřila.
Ono se těžce věří tomu, že by tenhle náš uspěchaný svět, ve kterém se nezastavuje, šlápl na brzdu. Těžce se věří tomu, že by nám někdo pomyslně zamkl vchodové dveře, a určil situace, kdy je můžeme odemknout. Těžce se věří tomu, že by někdo naše běžné denní aktivity zmrazil na dobu neurčitou. Těžce se věří tomu, že bychom po večerech místo veselých setkání s rodinou a přáteli o samotě vyvařovali roušky. Těžce se věří tomu, že by nedělní odpolední chvilka s babičkou nad poctivým koláčem mohla být démonem, který nám babičku může vzít. Těžce se věří tomu... a takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho.
Těžce se jednoduše věří tomu, že by se nám samozřejmosti našich běžných dnů měly vzdálit.
A přece se vzdálily.
Ze dne na den.
Nejen na dotek, ale i na pohled.
Někdy se přes den díky té naší svobodomyslné holce ztratím v okamžiku, zapomenu na všechny nejisté otazníky v hlavě, a nechám se pohltit daným momentem tak, jak to umí jen dětská duše. Jsou to chvilky, kdy na zahradě najdeme berušku nebo šnečka, kdy se podává polévka z lega, nebo když se na mě zezadu vrhnou dvě nezbedné ručičky plné lásky. Člověka pak na vteřinu pošimrá dojem, že to všechno okolo byl možná jen zlý sen...
...kéž by!
Myslím, že na tenhle scénář nebyl připraven nikdo z nás, také ale nepřestávám věřit, že všechno zlé je k něčemu dobré, a že se nakonec během těchto nelehkých chvil každý něco naučíme. Sami o sobě, jeden o druhém, o světě, i o tom, co je pro nás opravdu důležité. Víte, nemusíme se shodnout na spoustě věcí, ale na jedné bychom se shodnout měli, a to, že - Z D R A V Í - by VŽDYcky mělo být na PRVNÍm MÍSTĚ. Bez mnoha věcí totiž vážně žít dokážeme, ale bez - Z D R A V Í - se žije těžce, nebo vůbec. Na podzim loňského roku jsem to se svou rodinou bohužel pozorovala z první řady a je to smutný příběh. O to více na duši hřeje fakt, že jsme se po prvních nejistých krocích nakonec pomyslně dokázali chytit za ruce, a vykročili jsme jeden vedle druhého na cestu, která má jasný cíl.
Tohle jaro nebude jedno z těch nejveselejších, ale určitě bude jedno z těch nej - DOBRO - tivějších.
Jedno z těch, kdy na stromech s prvními pupeny rozkvetlo i nevídané množství dobra a laskavosti, vzájemné podpory a touhy pomoci tam, kde je to třeba. Jedno z těch, kdy jsme nesobecky upozadili své každodenní samozřejmosti proto, abychom chránili slabší a zranitelnější. Jedno z těch, kdy jsme na nějakou chvíli utišili své hodnoty proto, abychom společně "bojovali" za tu nejzásadnější z nich, abychom společně bojovali za ZDRAVÍ a lepší zítřky pro nás všechny.
Kromě těch smutných chvilek mě každý den přepadají také záchvaty radosti a dojetí z toho, kolik dobra nám okolo kvete. Dojímám se nad tím, kolik srdcí se v těchto těžkých chvílích otevřelo, a kolik pomocných rukou nezištně hledá ruce, které to potřebují. Dojímám se nad tím, kolik lidí dnem i nocí vystupuje ze své komfortní zóny, aby bylo lépe. Dojímám se nad tím, že díky lidské laskavosti budou vzpomínky na tyhle nelehké okamžiky naplněny nejen nejistotou, obavami a strachem, ale také hřejivým vědomím o tom, že jsme se tenkrát dokázali postavit jeden za druhého, a společným úsilím namíchali koření na malé zázraky.
Zkusme proto v každém dni najít jeden malý zázrak, který by si zasloužil onen záchvat radosti. Zkusme ve chvíli, kdy nás popadne smutek, na moment pohlédnout jiným směrem, a najít něco, co nás prohřeje od hlavy až k patě. Zkusme se třeba rozhlédnout do prázdných ulic, a všimnout si detailů, které se jinak ztrácí v davech. Zkusme se na chvíli zaposlouchat do všudypřítomného ticha, nebo do zpěvu ptáků, který je v těchto dnech ještě větším pohlazením. Zkusme pohlédnout na čistou oblohu, a odpovědět si na otázky, které jinak kvůli únavě odkládáme do šuplíku na příště. Zkusme na chvíli jen pozorovat naše děti a nechat se unést jejich světem. Zkusme upéct chleba nebo koláč, na který se chystáme už věky. Zkusme si přečíst knížku, která na nás čeká měsíce na poličce, nebo si poslechnout zajímavý podcast, který nám byl doporučen pár týdnů nazpět. Zkusme na zahradě najít místo pro ten vysněný bylinkový záhon. Zkusme roztřídit fotky, vrátit se v myšlenkách zpět na místa, kde nám bylo krásně. Zkusme zavolat přátelům, se kterými na sebe během roku nemáme tolik času. Zkusme se zadívat do očí našeho partnera/partnerky, a vzpomenout si na to, proč jsme se tenkrát do sebe zamilovali...
Zkusme si každý najít svou malou dávku radosti, svůj malý zázrak.
Amiška jej včera našla v nečekané chumelenici.
Stála za oknem, pozorovala tančící vločky, a volala:
"Vánoce! Vánoce!".
Moc bych si přála, abychom se brzy mohli všichni ve zdraví s klidnou hlavou a pokojnou duší svobodně nadechnout na čerstvém vzduchu, než se tak však stane, přeji nám, abychom i v těchto dnech dokázali najít své malé radosti, své malé zázraky.
Přeji nám, abychom na ty lepší zítřky zadělali tak dobře,
jako naše holčička zadělala na nedělní bramborový knedlík.
Držte se a opatrujte se navzájem.
K.
---------
PS:
„Existují dva způsoby, jak žít život. Ten první je myslet si, že nic není zázrak. Ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak.“
Albert Einstein
