teď a tady

...těsto do díže :)

Ptáváte se na domeček. Zda-li roste, jak nám to jde, a kdy budou nějaké obrázky...
Roste, roste jako z vody.

Aktuálně dolaďujeme poslední nezbytnosti před zimou, která klepe na dveře. Od pondělí mám za sebou 2 návštěvy na stavbě, 3 schůzky kvůli oknům a jedno setkání kvůli dveřím a vestavěnému nábytku. Zítra mě čeká schůzka s panem designérem, a snad zvládnu ještě i pana architekta, kterému jsem tento týden musela dát "košem". Mimo tohle jsem ohledně domečku stihla poslat 25 e-mailů, vyřídit 18 telefonátů, projít si 2 studie a ujasnit si pár otazníků v hlavě. Ten štrúdl, který jsem klukům na stavbu chtěla upéct, tomu jsem - bohužel - taky musela dát košem. Alespoň těch pár koláčů z pekárny jsem stihla cestou posbírat.

Takže jak nám to jde?

Chtěla bych Vám napsat, že levou zadní, ale to bych trošku lhala. Je to náročné, velmi náročné, především s jedenáctiměsíčním koblížkem, který -deset-tisíckrát- denně zavolá "ma-ma, ma-ma, ma-ma, ma-ma", po boku, ale snažíme se, co síly stačí. Táta má fůru práce v Praze, tak jsme na to s Amélií samy dvě. Nutno však říci, že když zrovna neulovíme babičky, dědečky nebo tety na hlídání, je Amiška parťačkou k nezaplacení. V pondělí se mnou zvládla obhlédnout okna na jedné probíhající stavbě, přestože nás studený vítr štípal ve tvářích, a snížek se pomalu sypal z nebes. Stihla k tomu ještě hodit úsměv místním krocanům ve výběhu, a mistry stavebníky pozdravit svým rozverným "tkn-tkn-tkn-tkn-tkn". Ve středu si i přes protivnou rýmu nečekaně protáhla dopolední spánek, a já tak mohla v poklidu projednat poslední nesrovnalosti ke vchodovým dveřím, no a v pátek si u prababičky a tety celé 3 hodiny udržela veselou náladu, když jsem na stavbě pobíhala kvůli zaměření oken. Jakoby to ta naše holka věděla, že máma potřebuje o fous více klidu, než je zvykem... (a že toho klidu u nás moc nebývá:))

Přiznám se Vám bez mučení, že by mi bodlo pár dní bez toho, aniž by se mi v hlavě honily myšlenky ohledně oken, překladů, střechy, omítek a dveří, na druhou stranu mohu upřímně říci, že mě všechny tyhle starosti v hloubi duše dělají nesmírně šťastnou. Raduji se z každého dalšího dne, z každého dalšího kroku kupředu, protože každý jeden malý krok kupředu znamená být blíže našemu "doma". Občas mě doběhne únava a nerozhodnost, trošku i lenost a chuť odložit určitá rozhodnutí na později, ale nakonec někde vždycky najdu poslední zbytky energie a odhodlání. Není to totiž žádná legrace, dělat tahle rozhodnutí.

Mluvím totiž o našem domovu.

O místu, kde se budeme každé ráno probouzet a večer usínat, o místu, kde se budeme v neděli nad palačinkami scházet u jednoho stolu, o místu, kde se budeme pod dekou kurýrovat, až se nám bacily pověsí okolo krku, o místu, kde si nás najde radostný smích, ale i smutné slzy, o místu, kde vypěstujeme to nejšťavnatější rajče, o místu, kde se z naší lásky třeba vyklube další pár jiskřivých očí, o místu, kde se Amiška naučí péct tátův nejmilejší perník, o místu, kde nám před očima vyrostou naše děti, o místu, kde budeme objetím a horkým kakaem léčit první nešťastnou lásku, o místu, kde nás jednoho dne možná někdo požádá o ruku Amélie, o místu, kde spolu chceme ruku v ruce zestárnout a strávit zbytek života...

Takové místo si, myslím, zaslouží správná rozhodnutí.
A tak pevně doufám, že je v srdcích nosíme.

To srdce plné správných rozhodnutí přeji každému z Vás, kdo sníte, toužíte, hledáte, plánujete. Moje já nikdy nepřestalo snít, toužit, malovat v představách, plánovat a tvořit. Moje já k tomu všemu ještě věří v kapku štěstí, díky které si třeba příští Vánoce přesně na tomhle místě místo Conversek obuji papuče, a umíchám ten nejlepší bramborový salát pod sluncem. Ten, u kterého se budeme každý rok potkávat s našimi dětmi, dětmi našich dětí, možná i dětmi dětí našich dětí...

Tak ať je každé "doma" přesně takové, jaké jsme si jej v hloubi duše namalovali.

A ať má každé doma svůj bramborový salát... :)

K.