teď a tady

Dnes je to kouzelných 6 let, co mi do života vstoupil muž. Ten muž mi od té chvíle stojí po boku, drží mě pevně za ruku a každičký den mi dává ochutnat čistou láskou bez podmínek. Taková čistá láska bez podmínek kolem nás tancuje jen tak. Proto, jací jsme. Že jsme. Čistá láska bez podmínek neklade nároky ani požadavky. Nechce od nás, abychom byli v tomhle trošku lepší a abychom tamhle naopak ubrali.

Akceptuje nás. Nežádá nic navíc.

Už jste milovali tak, že se Vám z toho zamotalo v hlavě? Tak, že Vás najednou popadl pocit, že kdybyste roztáhli ruce, tak by se Vaše tělo určitě vzneslo alespoň o pár centimetrů blíže k oblakům? Tak, že se ve Vás kumulovalo tolik štěstí, až jste chtěli několikrát denně nahlas do celého světa křičet, jak moc šťastní jste, abyste alespoň kousek toho štěstí nechali uletět ven?

Láska je kouzelná v tom, že dokáže všechno krásné okolo nás podtrhnout. Přidá na intenzitě. Najednou máme pocit, že cítíme mnohem víc. Uvědomujeme si každý svůj nádech a výdech. Po světě se v mžiku chodí tak lehce. Večer nás před spaním objímají hřejivé pocity a ráno nás po tvářích hladí touha a nedočkavost do dalších dnů. Jsou to chvíle, kdy máme jiskru v očích a úsměv na rtech opět jen tak.

Jen tak.

Všechny naše vášně, zájmy a radosti se na chvíli ztratí v nedohlednu. Pohltí je jemná mlha. Jediné, co jsme schopni vidět zcela zřetelně, je tvář člověka, kterého milujeme. Dýchá v nás svým životem něco ohromně silného.
Znáte to taky?

Já miluji. Silně. Opravdově. Celým svým já.

Miluji muže, kterého jsem vlastně vůbec nechtěla. Kráčela jsem tehdy v zimě po zkoušce na setkání. A přiznám se bez mučení, že jsem tenkrát kráčela z donucení. Sníh křupal pod nohama a všechno okolo se třpytilo. Z toho setkání jsem plánovala utéci dříve, než by dokázalo vyjádřit slovo brzy. On navíc vůbec nebyl můj typ. Imponovali mi přece vysocí muži. A kudrnatí. A svérázní. On nebyl vysoký, vůbec ne. Byl ještě o ždibíček menší, než já. Nebyl ani kudrnatý. A už vůbec nepůsobil svérázně. Byl jiný. Od první chvíle se na mě díval se zalíbením v očích, a já jsem z toho byla nesvá. Viděli jsme se poprvé v životě, přesto mým směrem přilétával jeden upřímný pohled za druhým. V okamžiku ve mně uměl číst. Chytil za ruku mé opravdové já, přestože jsem se jej před ním snažila schovat. Viděl do mě a věděl, že patříme k sobě.

I já jsem se tedy jednoho dne ztratila v oné mlze a jediné, co jsem viděla zcela zřetelně, byly upřímné hnědé oči. Když jsem do nich pohlédla, všechno okolo utichlo, a já poznala, že vůbec nejsem ztracená. Naopak. Cítila jsem, že začalo něco velkého.

Našla jsem spřízněnou duši.

Když se totiž dvě duše mají potkat, tak nezáleží na tom, co jsme si uplácali ve svých představách, zda-li jsme plánovali utéci dříve a najít si kudrnatého svérázného velikána, nezáleží ani na tom, že máme úplně jiné plány a povinnosti, než šíleně se zamilovat, a už vůbec nezáleží na tom, co si o tom v danou chvíli myslíme. Prostě se to stane a zcela nás to pohltí.

6 let s tím nejhodnějším mužem na světě.
6 let čisté lásky bez podmínek.
6 let pevného objetí s úsměvem i v slzách.
6 let trpělivosti, tolerance a kompromisů.
6 let upřímných hnědých pohledů.
6 let s mou spřízněnou duší.

Děkuji mému milovanému muži, že vstoupil do mého života, ukázal mi, že patříme k sobě, a vdechl život slovům pana E. M. Remarqueho:

„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“

Žiju pro Tebe, drahý!
Děkuji!

K.