teď a tady

Půl roku a kousek mámou.

Připadá mi to jako včera, co jsem do světa poslala tu krásnou zprávu, že nám do života vkročily jedny nádherné pidi nožičky, a tak se té první větě ani nechce věřit. Ale je to tak. Už půl roku se každý den probouzíme vedle překrásného voňavého modrookého děvčátka, které je od hlavy až k patě celý tatínek.

Naše dny už nezačínají jen úsměvem a žvatláním, ale hlasitým smíchem a povídáním, za které by se postavila i profesionální reportérka. Okolí si Amélie během pár sekund dokáže zmapovat tak, že by ve filmu mohla obsadit 3 Kelišové najednou, a pasení koníčků? Nuda, dámy a pánové, teď se u nás válí sudy. Aneb končí zlaté časy "kam si holčičku položíš, tam ji taky najdeš". Ke svačině si kromě ručiček madam nechává servírovat sladké ovoce, a obědové chvíli, té bez zaváhání kraluje dýně a bílá mrkev. A pozor, vážení... jsou tam a jsou ostré jako břitva. 2 zuby z Karlína.

Kromě všech těch malých zázraků se však stal ještě jeden o špetku větší.

Možná tušíte, možná Vám fotka pod nadpisem trošku napověděla. Pokud se tady se mnou potkáváte pravidelně, určitě víte, jak moc jsem po tom zázraku toužila. Tak moc jsem si jej přála, tak moc jsme za něj s Amélií bojovaly. A já jsem šťastná, že Vám tady slovy mohu namalovat to ničím nerušené spojení, které nám po 5 měsících bojování bylo dopřáno.

Dobojovaly jsme.

Už žádné slzy jako hrachy a křik.
Už žádné bolesti a zalykání.
Už žádné napětí a stres.

Jen my dvě.
Naše dcera a já.

Srdce na srdce, kůže na kůži.

Pátý měsíc byl pro nás zlomový. Přinesl totiž okamžik, který změnil úplně všechno. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem na lavičce v parku s dobře známými obavami přiložila Amélii k sobě. Byla jsem připravená na pláč, křik, bolesti a pravidelné odtrhávání... přisedlo si k nám však něco zcela nečekaného. Ticho. Obyčejné a kouzelné ticho. Amélie v poklidu sála a pozorovala koruny stromů nad našimi hlavami. Prstíky si pohrávala s moji košilí, nožkami šibalsky třela o sebe, a sem tam si pohledem na mou tvář zkontrolovala, zda-li tam s ní opravdu jsem... :) Pak se odpojila, vydechla si, radostně zakopala a usmála se jako nejspokojenější miminko na světě.

Bylo to poprvé, co jsem to naše spojení nerušeně prožila od hlavy až k patě.

Bylo to poprvé, co se mé srdce zalilo pocitem, že mohu dát Amélii absolutně vše, co k životu potřebuje.
Bylo to poprvé, co mě za ruku chytilo přesvědčení, že jsme ten malý/velký zázrak prožily přesně tak, jak jej příroda namalovala.

A tak bych chtěla opět poslat pár slov všem maminkám, které prožívají něco podobného, nebo jakýmkoliv jiným způsobem bojují.
Všem maminkám, které mají pocit, že to nezvládají.

Vydržte.

Zkuste ještě naposledy zatnout zuby a věřit sobě a svému miminku.
Zkuste ještě naposledy zabojovat.

Naše cesta ke svobodě byla protkána mnoha "proti", která lákala ke sklopení očí. Mnoha "proti", která našeptávala, tak už to vzdej a bude Ti líp. Kromě škaredého zalykání, alergie na bílkovinu kravského mléka a bolestí, si nás s Amélií našly snad všechny růstové spurty a bojkoty kojení. Tolik dní jsme spolu strávily v slzách, a nevěděly, kudy kam. Byly to okamžiky, kdy jsem byla na pokraji svých sil, a nebýt vřelé náruče mého muže a mé maminky, možná bych ty oči opravdu sklopila. Tolik jsem se snažila, tolik jsem pořád dokola zatínala zuby, tolik jsem bojovala, ale představa našeho láskyplného a poklidného spojení se stejně zdála nedosažitelná. Moc dobře si vybavuji pocity úzkosti, které mi skočily do kočárku, když jsem z parku po 2 hodinách rychle utíkala domů, abych mohla Amélii nakojit v soukromí, a nevystavovala ji i sebe ještě většímu stresu. Cestou jsem potkávala maminky, které ve svém náručí držely miminka, kojily, a vychutnávaly si všudypřítomný klid, nebo jen tak spokojeně hleděly do dálky. Míjela jsem je mílovými kroky, a domů jsem si kromě obavy z toho, co nás během kojení zase čeká, nesla i otázku, proč nám tohle s Amélií není přáno. Bylo to období, kdy jsem byla strašně šťastná, že Amélii máme, ale zároveň jsem se cítila svázána jako nikdy předtím.

V době, kdy jsem nosila Amélii pod srdcem, jsem si představovala, jak se s mým mužem a Amélií protancujeme jarem i létem, jak se budeme půl dne válet na dece v parku a sbírat do kapes to nekonečné štěstí, jak si budeme užívat teď a tady bez podmínek. Místo toho jsme se spolu několik měsíců točily v začarovaném kruhu dvouhodinových intervalů, které držely to nespoutané teď a tady za zavřenými dveřmi. Nakonec se ty dveře ale otevřely, a já cítím obrovským vděk za všechna ta vřelá objetí a pohlazení, ať už dotekem či slovem, díky kterým jsme to čekání za nimi s Amélií nevzdaly. Právě tahle malá, a přesto tak velká objetí a pohlazení, byla hybnou sílou, která nás táhla kupředu, když se náš křehký svět otřásal v základech. Objetí a pohlazení, která nepochybovala o tom, že na nás ten šťastný konec čeká. Objetí a pohlazení, která zároveň ujišťovala, že nejsem ani trošku špatnou mámou, pokud cítím, že je čas složit zbraně. Objetí a pohlazení, která šeptala, že ať se rozhodnu jakkoliv, jsem mámou, která se rvala za štěstí pro své děťátko, pro sebe, pro svou rodinu.

Maminky...

Nebojte se říci si o pomoc.

Nechte se pohladit.
Nechte se obejmout.
Nechte se na chvíli hýčkat slovy.

A nepochybujte.
Věřte!

Čekal-li happy end na nás, věřím, že čeká i na Vás.
A moc Vám ho s Amélií přejeme.

Pokud však cítíte, že je čas složit zbraně, složte je bez výčitek.

A Vy všichni okolo...

... nesuďte, ale hýčkejte, objímejte a hlaďte.

Slovy.
Dotekem.
Pohledem.

Pro šťastné maminky.
Pro šťastné děti.

Pro šťastné konce.

K.