teď a tady

Minulou sobotu jsme se po 2,5 měsících vrátili zpět do Prahy. Přiznám se, moc se nám ty pole, louky a lesy opouštět nechtělo, ale byt už po nás společně s Amišky plyšovým králíčkem tesknil. Nepopírám, příjezd byl trošku jako ledová sprcha. Člověk si za ty necelé 3 měsíce přece jen zvykne, že má okolo sebe zeleno, než betonovo, a že kolem něj cupitá pohlcující ticho a klid. Naštěstí nás pak v bytě pohladil hřejivý pocit - tady uvnitř za vchodovými dveřmi, tady v tom našem "doma", které spolu tvoříme, ten městský ruch zase trošku utichl. Bylo příjemné po takové době vplout do vlastního. Amiška nevěděla, ke které hračce skočit dříve, a tak se chvíli tulila s králíčkem, pak vozila panenku v kočárku, a hned na to už míchala polívku z plstěných kuliček. Celým bytem poletovala její čistá radost z daného okamžiku a já na moment zapomněla na vybalování a velké prádlo...

Na nedělní odpoledne jsme si naplánovali procházku centrem, přestože jsme se mu celých těch 8 let spíše vyhýbali.

Kdoví, jestli se tenhle zážitek totiž ještě bude opakovat...

Procházet se poloprázdnými pražskými uličkami, poprvé se v klidu porozhlédnout okolo, všimnout si detailů, které se jinak ztrácí v davech. Bylo to nevídané, přesto s námi krok držely smíšené pocity. Člověk se pohledem ztratí v prázdné uličce, a žasne nad tím, jak krásná bez těch stovek lidí je, vzápětí mu z toho pusta a prázdna okolo až běží mráz po zádech. Nikdy by mě nenapadlo, že naše dvouletá holka bude jednoho nedělního odpoledne sama svobodně poletovat na Staroměstském náměstí ze strany na stranu.

A vidíte, poletovala...

Až nám vyroste před očima, ukážu jí tyhle fotky, a budu jí vyprávět o tom, jak se jednoho dne z minuty na minuty otřáslo vše, co jsme považovali za samozřejmost. Budu jí vyprávět o tom, jak se svět zpomalil, přestože si mnozí z nás mysleli, že je to nemožné. Budu jí vyprávět o tom, jak se všemi kouty prohnaly zvláštní pocity protkané strachem a nejistotou, a jak jsme je nakonec společně ruku v ruce utišili. Budu jí vyprávět o tom, kolik dobra tohle jaro vykvetlo na světě, a kolik lidských náručí se otevřelo pro ostatní. Budu jí vyprávět o tom, že mít v kapse vždy špetku pokory, úcty a tolerance, je něco, na co by neměla zapomenout. Budu jí vyprávět o tom, jak jsme měli 3 měsíce tátu pro sebe, a jak nám na pár chvil patřilo centrum Prahy.

Pojďte se v galerii virtuálně projít s námi.
A užijte si víkend.

K.