teď a tady

Devět měsíců a kousek mámou.
Devět.

Minule jsem Vám psala, že od té doby, co se probouzíme vedle Amélie, týdny v kalendáři utíkají nějak moc rychle.
Dnes se budu opakovat.

Poslední dny totiž s mým mužem nevěřícně pozorujeme, jak z našeho malého miminka vzkvétá svérázná nebojácná holčička, která objevuje svět rychlostí blesku. Ráno už nás neprobouzí jen úsměvy a žvatlání, do ranní symfonie se přidalo i zběsilé bouchání monitorem dechu o postýlku, a hulákání, které by směle mohlo konkurovat výběhu paviánů. Žvatlání připomíná diskuzní kroužek vědeckého sympozia, jemuž vévodí slova "tata", "mama", "dydydydydy" a "jaaaaaje", a to s veškerou vážností. Svou pozorností si Amélie stále pevně drží standard "Kelišové", a domnívám se, že tuhle roli si už ponechá. Válení sudů naše malá kobliha dávno poslala k šípku a rozlezla se do světa jako ten nejveselejší had široko daleko. V průběhu si poskočila na čtyři, a během jednoho týdne se stihla posadit, postavit a vyšplhat na cokoliv, co jí cestou cvrnklo do nosu.

A tak s mužem sledujeme ten neuvěřitelný slet malých/velkých zázraků, a na ramenou nám vysedává pocit, že nám za uplynulých pár dní naše malé miminko zestárlo minimálně o 150 let. Nad touhle rychlostí by kroutila hlavou i Kobra 11, a já sem tam přemýšlím, jestli s námi opravdu žije jen JEDNA Amélie, nikoliv dvě, tři nebo čtyři. A když k tomu připočteme 6 zubů z Karlína, svérázný a nespoutaný humor, lásku k avokádu a kousku chleba z pekárny Praktika, trpělivý cit pro detail, divoké cáky cáky ve vaně nebo bazénu, a upřímnou radost z toho, když tátův klíč večer zarachotí v zámku, nezbývá nic jiného, než si povzdychnout, a nechat celým tělem projet ten hřejivý pocit štěstí a radosti.

Nemyslete si, pořád nestíhám uklízet a vařit tak, jak bych chtěla. Pořád ze mě na svět občas štěká hysterická fúrie. Pořád nás potkávají dny, kdy je všechno naruby, a po tvářích se mi pak koulí slzy jako hrachy. Pořád se u nás spí méně, než více. Pořád uspávám třeba i 2-3 hodiny. Pořád si říkám, že bych už měla začít cvičit, a pořád jsem ještě POŘÁDně nezačala...

Pořád, pořád, pořád...

Jen se z toho - pořád - už nehroutím (většinu dní v měsíci!:)) a sypu si každé ráno do misky s jogurtem i lžičku trpělivosti a nadhledu. Není to, bohužel, vždy zárukou usměvavé a vyrovnané mámy, špatné dny někdy hold zaklepou na dveře, ale je to obrovský krok kupředu. Odejít z bytu a nechat za sebou jen tak lážo plážo ležet špinavé nádobí, nevyžehlené prádlo a rozbordelený gauč, ještě nějaký čas zpátky totiž vůbec nedělalo dobře mému pořádkumilovnému JÁ. A tak jsem na sebe pyšná za to, že se dnes dokážu podívat na to špinavé nádobí, nadechnout se, vzít koblihu do náruče a s klidnou hlavou odejít do parku vstříc slunci. A tohle, tohle je také obrovský posun kupředu. Kdysi jsem na sebe totiž bývala pyšná, když jsem 2x odstátnicovala s vyznamenáním, naorganizovala během 3 týdnů akci pro 300 lidí, nebo udělala rozhovor pro časopis. Nyní jsem na sebe pyšná především za to, že ráno dokážu vstát s úsměvem, přestože noc byla spíše o bdění, než o spánku, že uvařím teplou večeři pro mého muže, nebo nechám s klidným svědomím ve dřezu pár hrnků a talířů, abych mohla otevřít náruč naší dceři.

Není to ještě to pravé ořechové, ta cesta je prostě dlouhá, ale dýchá se mi mnohem snáze, a o poznání více si cením i sebe sama.

Své práce.
Svého snažení.
Svého každodenního úsilí.

I svého těla, které už dávno není pevné díky pravidelnému běhání a cvičení (protože jsem přece POŘÁD POŘÁDně nezačala:)), ale přivedlo na svět tuhle nádhernou bytost.

A to je za všechny pekáče buchet světa.

Tím vším nechci říci, že už nikdy nehodlám vyběhnout pro pevnější břicho, nebo že budu do konce života mávat rukou nad 5ti talíři ve dřezu... tím vším chci říci, že jsem na sebe přestala být tolik přísná, a vyprovodila jsem z našeho bytu ven přehnaná očekávání, která vyrovnané a usměvavé mámě jen háží klacky pod nohy.

Díky, Amélie.

Díky, že mě tak krásně vedeš za ruku, a pouhým pohledem vyprávíš o tom, co je v životě opravdu důležité.

Mějte krásné dny, a zaposlouchejte se ve volné chvíli do toho, o čem - nejen pohledem - vypráví naše děti.
Stojí to za to!

K.

-------
Příště ROK mámou.
Nechce se tomu věřit.
Ale je to tak.