teď a tady

Neděle.

Notujete si s ní?
Nebo ji naopak posouváte na druhou kolej?

Já mám s nedělí dost zamotaný vztah. Dopoledne si ještě rozumíme, to ano, avšak odpoledne se téměř vždy z poza rohu objeví obrovský údiv. Ten údiv se někdy dokonce sám nestačí divit tomu, jak ta neděle hrozně rychle utíká. Nevím, jak ty Vaše, ale moje neděle se v pokročilých odpoledních hodinách rády převlékají za pondělí. Jsou to hrozné hérečky a vytahují pak z kabelek takové divné dusno. Najednou prostor zaplní zvláštní pocit. Je vtíravý a pomalinku zahání všechnu tu volnost a spontánnost. Třeba to, že se může o kousek déle spát, nebo že s manželem můžeme klidně i v pravé poledne pobíhat po kuchyni v pyžamu a pět ódy na snídani. Tyhle vtíravé pocity mají schopnost působit docela malé, ale nemilé těsno.

Znáte to?

Přitom je víkendový scénář báječný. A chutná tak opojně. Jako bychom otevřeli prázdný sešit a mohli psát, a klidně i malovat, co se nám zlíbí.
Ten scénář je náš. Píšeme jej pro sebe. A psát scénář sám sobě, to je prostě skvělá věc...

Ale zpět k neděli a její touze tvářit se občas jako pondělí. Ono pondělí, to je pro mě taková malá náfuka. Vždycky se hrozně nakrucuje, když nám do toho našeho scénáře začínají psát jiní lidé. Doslova si libuje v tom, že se na stránkách mezi sluncem, piknikem v parku, dlouhou procházkou nebo dobrodružným výletem objeví pracovní povinnosti, telefonáty, e-maily, nákupy, dopravní zácpy, vražedné termíny, boj s časem a unavené tváře.

A to je přesně ten důvod, proč mě nedělní převlékací manýry vůbec nebaví.

Kdo bych chtěl pondělí v neděli? Já chci prostě neděli, která od rána až do večera touží být jen a jen nedělí.
Pondělí, to ať se na mě nezlobí, ale v neděli se může jít tak akorát bodnout.

A basta!

No jo, dělám tady teď hrdinku, ale pravdou je, že jsem se tolikrát nechala tím falešným nedělně-pondělním pocitem zamotat do klubíčka. A svázaná jsem si pak zoufala nad tím, že už zase budeme muset bojovat se všemi nástrahami pracovního týdne, místo toho, abych se radovala z těch pár volných chvil, které jsem ještě měla před sebou.

Jednoho dne jsem si však řekla rázné...
...NE. NE. NE.

A zavřela jsem tomu udivenému údivu rovnou před nosem.

A víte co?
Byla z toho báječná neděle.
I v 11 hodin večer, kdy už pondělí skoro klepalo na dveře.

Tak se teď s manželem snažíme těm podivným údivům nejen zavírat rovnou před nosem, ale odehnat je ještě alespoň o 20 skoků dál od našich dveří. Jen tak pro jistotu, víte jak... :)

Daří se nám to. Opravdu. Posledních pár týdnů jsme to doslova vypilovali. Jsme sehraný tým! Nutno však pochválit i tu naši malou hérečku. Sama neděle totiž zjistila, že být nedělí, je vlastně hrozně fajn, a poslala k šípku všechny ty převlékací manévry. Někdy ji sice pokušení svádí, ale drží se nám holka, drží. A tak teď do svých scénářů sbíráme parádní nedělní zážitky a chvíle, a vlastně celkově se nám ten nedělní scénář hraje mnohem více lehce. Ten minulý jsme ještě na poslední chvíli rozveselili večerní dávkou zmrzliny (protože o víkendu se kalorie nepočítají:)) a procházkou naším milovaným Karlínem, ve kterém jaro zpívá na všechny strany.

Tu dnešní neděli jsme po dloooooouhé době opravdu vzali od podstaty, tedy neděle od slova nedělat. U toho nedělání se tetelíme včerejšími okamžiky, a sbíráme energii, kterou jsme nechali na tanečním parketu. A proč vlastně taneční střevíčky dostaly co proto? Vy, kteří mě sledujete i na Facebooku, víte, že byla naše sobota korunována velikým HURÁ jedné lásce nebeské...

Jak to dopadlo? Jsou svoji.

A byli úžasní!

Mějte hezký zbytek dne.
Užívejte poslední víkendové chvilky.
A scénář báječných nedělí, ten držte pevně ve svých rukou.

K.