teď a tady

Občas přijdou chvíle, kdy stín zahalí všechno, na čem nám záleží. Dokonce i naše touhy, vášně a sny, jež mají obvykle neskutečnou sílu. Když nás ten stín pohltí, je těžké se z něj vymanit. Svět se zdá být němý, přestože promlouvá velmi nahlas. Lidé se zdají být nepřítomní, přestože stojí vedle nás. A hlava, ta se zdá být zcela prázdná, ačkoliv je plná myšlenek.

Jedinou zřetelnou věcí zůstává tlukot našeho srdce.
A všudypřítomná bezmoc, která se rozpíná do rozměrů nekonečna.

Co dělat, když naši duši pohltí bezmoc?
Když máme v patách bezedný strach?
A na každém rohu číhají obavy?

Nepřestávat doufat.

Věřit.

Nepolevit.
Vytrvat.

Stejně jako bezmoc je totiž všudypřítomná i naděje. Tam vysedává v korunách stromů, tam se zase houpe na obláčku. Vykukuje na nás z poza rohu, uléhá s námi na polštář, a také nás občas tahá rovnou za rukáv. Je s námi stále, opravdu je, akorát ji přes tu hustou mlhu bezmoci nedokážeme vždy vidět zcela zřetelně. Trvá to nějaký čas. Pár chvil, minut, dní, někdy i týdnů. Najít v té mlze onu naději, vysvobodit naši duši ze spárů bezmoci a strachu, to není lehký úkol. Všichni však hluboko v sobě recept k této svobodě nosíme.

Možná teď už tušíte, že důvodem ticha na blogu by mohla být právě ona bezmoc a strach. Tušíte správně. Život dal mé duši opět ochutnat strach o nejmilovanější osobu. Nešetřil zmíněnou bezmocí a už vůbec ne obavami. Dny byly dlouhé a smutné, noci ještě o fous temnější. Naděje pár okamžiků postávala v nedohlednu, ale byla tam. Nakonec z té husté mlhy všemožných pocitů vykročila. Za ruku držela šťastný konec. A moje duše se konečně svobodně nadechla.

A proto…

Více naděje v korunách stromů.
Více zdraví a šťastných konců pro všechny dobré duše.

Více svobodných nádechů pro ty naše duše.

K.