teď a tady

Zamysleli jste se někdy nad tím, kým vlastně jsme?
Jaká je naše podstata?
Co utváří naše já ?
Co definuje naši osobnost a promlouvá směrem k ostatním?

Ano, každým svým pohledem, úsměvem, pohybem a gestem, promlouváme k ostatním. Posíláme jim kousek sebe. Špetku své nálady, energie či myšlenek. Střípky našeho já, o které se dělíme se světem, jsou mnohdy silnější, než naše slova. Vím, slova mají obrovskou sílu. Dokážeme jimi těšit a dělat radost. Dokážeme jimi i podmiňovat, varovat a kárat. Slova umí ovlivňovat, pomyslně tahat druhého člověka za rukáv na naši stranu a umí dokonce i ubližovat. Slova jsou mocným nástrojem, avšak ani tisíce slov někdy nedokáže to, co milý úsměv doprovázený upřímným pohledem. Nebo otevřená náruč a vřelé pohlazení.

Tyto naše "tiché" signály promlouvají mnohem více zřetelně.
Jsou to živé odrazy našeho já.
Jaké ty odrazy jsou?
To záleží také na tom, jak své já známe.
Jak umíme číst v paletě sebe sama.

Ta paleta je barevná a přestože její tóny mohou klamat jednoduchostí, porozumět oné škále nemusí být vůbec jednoduché. Porozumění je však jedním z klíčů ke štěstí, protože nevědět, kým jsme, nemít pevnou půdu pod nohama, tápat ve své podstatě a nerozumět sám sobě, to je neštěstí.

Je to právě naše já, ze kterého vycházejí všechny naše sny, cíle, přání a touhy.
Je to naše já, prostřednictvím kterého komunikujeme s tímto světem.

Po tom světě s námi kráčí spousta dalších bytostí. Každá z těch bytostí v sobě nosí vlastní přehlídku barev. Jsou to milióny zářících palet a věřte, všechny jsou zcela unikátní a jedinečné. Kdo by se snad vydal hledat dvě totožné, prohrál by dříve, než by začal. Zajisté, některé z těch palet jsou si velmi podobné, ale nikdy nenajdeme dvě úplně stejné.

Možná Vám přijde představa o tom, že v sobě máme schovanou paletu plnou barev zvláštní. Ale věřte mi, je tam. Jsme malíři a ani o tom nemusíme vědět. Každý den malujeme na vlnách svých myšlenek, pocitů, nálad a prožitků. Dotváříme svým já příběhy, zážitky, chvíle a okamžiky. Čím dříve tu paletu najdeme a naplníme ji i porozuměním, pochopíme-li podstatu sebe sama, tím dříve náš život zaplní rovnováha a opojná lehkost bytí.

Umíte v sobě číst?
Znáte odpovědi na otázky, které Vám poskakují v hlavě?
Rozumíte citům, kterými je naplněno Vaše srdce?
Víte, která cesta je pro Vás ta ke štěstí?

Vsadím se, že by mi většina z Vás na první dobrou pokývala hlavou, že samozřejmě ANO. Pokud bych se však ptala dál a chtěla po Vás konkrétní odpovědi, možná by byl prostor na chvíli zaplněn tichem. Často jsme přesvědčeni, že se dokonale známe. Dokonce o tom třeba ani nepřemýšlíme, protože to, že se známe, je přece zcela jasné.

Copak je to vůbec za otázku?

Zkuste se však někdy ptát sami sebe a hledat odpovědi. Opak může být nakonec pravdou. Někteří z nás se díky této mylné představě vydávají na cestu, která vůbec nevede ke štěstí. Děláme rozhodnutí, která nepřináší nic dobrého, vysíláme do světa prázdná slova, nebo svou hlavu zaplňujeme falešnými domněnkami.

Proč?

Protože se dostatečně neznáme. A to je potřeba změnit. Jakmile totiž porozumíme své podstatě, otevřou se nám dveře k životu, který je korunován souladem.

Je to život, ve kterém jsme sami sebou.

Znát sebe sama skrz na skrz by měla být naše vnitřní povinnost. Naše já je velmi křehké a znát jej se všemi plusy i mínusy je způsob, jakým jej ochránit. Po světě chodí mnoho "moudrých hlav", které rády lidem okolo podstrkují obraz toho, kým vlastně jsou. Vůbec nebude záležet na tom, jak moc je ten obraz pravdivý. Tyto "moudré hlavy" budou ten jejich obraz o nás dokonce nestydatě podstrkovat i ostatním, a to často bez toho, aniž by předtím naším směrem vyslali jediné slovo. Takové podstrkování může být hrozně nebezpečné. Když totiž nerozumíme vlastnímu já a nedržíme v rukou pevně svou podstatu, snadno se můžeme nechat těmito lidmi oklamat a přijmout jejich obraz o nás za svůj. A to je hrozně smutný příběh. Čeká před námi pak cesta, která na začátku sice vede kupředu, ale nakonec se obrátí proti nám.

Je to cesta, po níž časem začneme kráčet proti sobě.

Jít proti svému já, proti vlastnímu přesvědčení, to je obrovské neštěstí. Všechno, co se na těch jiných zmatených cestách stane, se uloží do nenápadné přihrádky. Té se říká zodpovědnost. A celá ta přihrádka je naše. Takové oklamané já, to umí do oné přihrádky ukládat. Oklamané já jedná povrchně a často bez rozmyslu. Zastíní naši podstatu a tupě pochoduje kupředu s falešnými představami. Nedívá se doprava ani doleva. Nejedná podle toho, co nám napovídá naše svědomí, neposlouchá naše srdce.

A tak až budete mít někdy chvilku, zavřete oči a pokuste se zastavit čas.
Naslouchejte sami sobě.
Nechte volně plout myšlenky, nechte je žít svým životem.
Hledejte odpovědi, sny, přání a touhy.
Prociťte vše, co máte uloženo v srdci.

Není to jednoduché, vůbec ne. Není to ani na chvíli, naopak, je to celoživotní proces. Neustále se vyvíjíme a posouváme kupředu. Nestojíme na místě. Rozšiřujeme si obzory, potkáváme nové lidi a sbíráme nové zážitky. Celá ta dynamika našeho života nás po malých částech mění. Utváří nás jako sochař, který neustále piluje své dílo k lepšímu. K dokonalosti.

Dokonalí nikdy nebudeme, to ne. Ale můžeme být lepšími.
Můžeme jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Můžeme být tím nejlepším odrazem sebe sama.

Protože věřte mi, před jinými se nám vždy nakonec nějak utéct podaří, ale nikdy se nám nepodaří utéct sám před sebou.

Přestaňme utíkat.

Žijme.

Buďme sami sebou.
Teď a tady!

K.