Musím se přiznat, mám nejlepšího přítele široko daleko. Vím, že takový přítel nežije ani za sedmero horami a devíti řekami, a cítím, že i kdybych prošla světa kraj, a hledala, co mi síly stačily.... a třeba i sebevíc chtěla, nikdy bych nenašla jinou duši, které to s tou mou v přátelství tolik sluší.
Už jsem tady jednou do slov vetkala, že duše, které se mají potkat, se prostě potkají. Děj se co děj, život je svede k sobě. Je to tak a platí to na všechny strany. Ať už se jedná o lásku nebeskou, nebo o přátelství krví stvrzené. Já jsem jedno takové přátelství kdysi krví stvrdila. Odhodlaně jsme se píchli do prstu a pak je spojili v jeden. Naše krev se rozproudila stejným směrem a přátelství bylo navždy ozdobeno titulem nejlepší.
Věřte mi, ten krvavý rituál by tehdy netrumfl ani Vinnetou s Ribannou.
Od té doby se pomyslně držíme za ruce a kráčíme po světě s vědomím, že máme jeden druhého. Už tolik let mám na světě člověka, kterému nemusím říct ani slovo, stačí však jediný pohled do očí a on okamžitě ví, jaké myšlenky mi poskakují v hlavě, nebo čím je naplněno mé srdce.
Čte ve mně.
Zná mě skrz na skrz.
A promlouvá ke mně rovněž beze slov.
Víte, je to obrovské štěstí. Známe se už tak dlouho. Pamatuji si jej ještě v modrých šortkách, když ve školce dělal na žíněnce podle „pančitelky“ kotoul vzad. On si mě zase pamatuje jako copaté děvčátko v růžovém pleteném svetru. Prožili jsme spolu období lízátek Push Pop a taky jsme sbírali céčka. Ve škole jsme pak o velké přestávce na hřišti házeli rádoby salta a přemety vzad, protože jsme byli strážci vesmíru. Růžovou Kimberley jsem měla vážně v malíčku. Skákali jsme gumu a v noci jsme vstávali, abychom nakrmili své Tamagotchi zvířátko. A pak najednou přišlo období melírů, kapsáčů a divokých vln alá „vypadám sice jako pudl, ale jsem děsně IN“. Bravo byla bible a dětské pokoje se v mžiku staly přehlídkou našich idolů. On miloval Britney a já zase Robbieho (a kromě toho dalších tisíc chlapeckých kapel). Nacvičovali jsme podle MTV ty nejlepší taneční sestavy, abychom potom byli v půl 8 večer na školní diskotéce díky 3 krokům za největší frajery se zahraničním šarmem, a prostřihávali si kalhoty podle nového klipu od Christiny Aguilery. Utíkali jsme ze školy mílovými kroky, protože v tu dobu v televizi běžela láska nebeská Millagros a Iva, a nenáviděli jsme Andreu, Pilar a Florencii, protože tyhle 3 grácie šlapaly po jejich štěstí. Nosili jsme batohy přes jedno rameno, nebo tašky s uchem dlouhým tak, aby se nám houpaly až u kolen. S příchodem první krepovačky na vlasy se z něj stal můj dvorní krepovač a já jsem byla královnou krepu…
A mohla bych pokračovat donekonečna.
Hlavou mi létá tolik vzpomínek, že bychom tady spolu mohli sedět třeba další 3 dny, a já bych měla stále co vyprávět. Do té knihy, kterou spolu už tak dlouho píšeme a pročítáme, jsme stihli zapsat na tisíce chvil a okamžiků. Nebyly to jen divoké taneční kroky, nepovedené melíry a úchvatná salta vzad podle strážců vesmíru. V té knize jsou vepsány naše tajné sny a přání, všechny naše touhy a obrovské radosti, úspěchy a také první lásky. A protože se ze všech těch vrcholů jednou musí zase dolů, abychom si jich více vážili, najdete mezi řádky i nesplněná očekávání, zklamání, dlouhé hodiny smutku a slz, strachu a beznaděje. Slunce nám nesvítilo nad hlavami každý den a někdy dokonce zapadlo nad naším hněvem, ale ať už náš životní scénář vypadal jakkoliv, vždycky jsme i v té nejčernější tmě nakonec našli ruku toho druhého a chytili ji pevně a vroucně.
A to je obrovské štěstí.
Mít jej ve svém životě, to je nepopsatelné štěstí. Nejsme už sice strážci vesmíru, nežijeme ten zábavný život bez závazků, povinností a složenek, nemůžeme spolu každý den zaplnit několik hodin slovy a zážitky a už zdaleka vůbec nemáme čas vídat se tak, jak bychom si přáli. Z toho malého chlapečka v modrých šortkách je šarmantí mladý muž, který zdolal coming out, našel sám sebe, a hrdě dává světu najevo, že nikdo nemůže být souzen za to, koho miluje, a že každá podoba lásky je na konci dne přece jen obyčejná vroucí láska. A z toho malého copatého děvčátka v růžovém pleteném svetru vyrostla vdaná paní. Žijeme život, který se tváří dospěle a bojujeme s časem. Táhne nám na 30, únava na nás padá snad ze všech stran a jiskra v našich očích už po ránu vůbec není to, co bývala.
Ale víte co?
Budete-li v naší knize listovat pozpátku, nenajdete v ní ani jednu prázdnou stránku.
Je to tak.
Všechny budou zaplněné jeho úsměvem a mým temperamentem, našimi starostmi a také radostmi, bláhovými sny, vzestupy a pády, nadšením, překvapením, zděšením, obavami a touhami. Najdete tam toho tolik. Bude to doslova přehlídka našich osobností, ale jak jsem řekla, prázdné listy budete hledat marně.
Víte proč?
Protože jsme se jednoduše měli potkat.
Věřím tomu celým svým já, a co víc, cítím to od hlavy až k patě. Někteří lidé vstoupí do našich životů a po určité době nás zase opustí. Potkáváme je, protože je zrovna v danou chvíli potřebujeme, nebo se od nich máme něco naučit, nebo nám třeba mají pomoci najít tu správnou cestu. Každé setkání v našem životě má smysl. Opravdu má, i když se nám to tak zpočátku vůbec nemusí zdát.
A tak přichází a zase odchází.
Ale někdy zůstanou.
Několik dnů, týdnů, měsíců, někdy dokonce i let.
Někteří však, a že je jich velmi málo, zůstanou navěky. Pak vůbec nezáleží na tom, kolikrát jste si během týdne zavolali, nebo kolikrát jste se sešli nad kávou. A nezáleží ani na tom, že do té knihy píšete asi tak o 100 kilo méně zážitků a vzpomínek, než kdysi.
To, na čem opravdu záleží je, že tu knihu spolu i přesto všechno umíte a chcete otevřít.
Navážete tam, kde jste skončili.
Píšete stále ten jeden příběh.
Příběh, ve kterém se zrcadlíte.
My stále píšeme.
Stále se jeden ve druhém zrcadlíme.
On a já.
Já a on.
Upřímně a opravdově.
Jsi má spřízněná duše, bejby.
Navěky.
K.
