teď a tady

V jednoduchosti je krása, říkává se.
Ta slova nesou obrovský kus pravdy, nemyslíte?

Ty nejkrásnější věci, pocity, zážitky, které znám, jsou vlastně úplně prosté, jednoduché. Tak třeba LÁSKA. Pro mnohé z nás se zdá být TAK složitá, ale zamyslíme-li se na chvíli, na konci dne je vlastně láska geniálně jednoduchá...
Miluješ? Ano / Ne
Jsi milován? Ano/ Ne
Nic víc, nic míň... to přece stačí.

Nebo ŠTĚSTÍ... často se vydáme tisíce kilometrů, abychom jej našli, a přitom nás ani nenapadne, že by na nás mohlo čekat za nejbližším rohem?! A co RADOST? Ta prostě je, nebo není. A ZÁŽITKY, ty nejbáječnější většinou vzniknou jen tak... mezi řečí, v okamžiku, spontánně, bez dlouhých plánů a scénářů.

Je to zkrátka tak prosté, jak jsem už napsala. Potíž je však v tom, že nám občas prosté věci přijdou tak prosté, že je prostě musíme oprostit. A tady se to začne zamotávat. Obalujeme ty báječně prosté věci svými myšlenkami, úvahami, domněnkami a radami všech okolo. A z něčeho tak jasného je najednou něco, v čem se sami ztrácíme, tápeme a často pak marně hledáme cestu ven. A neradujeme se, protože být ztracen, nemít pevně v rukou sám sebe, svou podstatu, to je něco, z čeho prostě radost mít nemůžeme. A když se neradujeme, tak je život smutný...

Já jsem to tajemství jednoduchosti naštěstí už rozlouskla. Nemyslete si, nepřišla jsem na to sama, to moje maminka. Navedla mě, od malička mi potichu napovídala, že v jednoduchosti je krása, a že i ty nejprostší věci mohou být nevídaně krásné. A od té doby nacházím v jednoduchosti krásu. Raduji se z obyčejných věcí, které se v tu chvíli povyšují na něco zcela neobyčejného.

K mému velkému štěstí mám navíc i muže, který mě každý den krmí prostou čistou láskou. A z toho je pak v mžiku prosté štěstí a radost. Vznikají zážitky a okamžiky, jen tak, protože se máme. A i náš domov je plný prostých věcí. Třeba černé a bílé. 2 barvy. Nic víc. Nic míň. Prosté. Nic dalšího totiž v této kombinaci ani není třeba. Je to ona jednoduchost, ve které je ukryta krása.

Jako ty nádherné kovové hodiny, které na mě čekaly v jednom obchůdku. Zapadlé, zastrčené, zapovězené jen proto, že jim neběhají ručičky tak, jak mají. Nebo ten nejprostěji prostý bílý rám, který u nás dlouho stál jen tak. Bez nápisů, hesel, obrázků. Obyčejný prázdný bílý rám. A já jej tak milovala. Ale pak se prostě jednoho dne stane, že se zamilujete ještě o fous víc, a máte pro rám černobílého společníka.

A co Vy?
Také se zamilováváte do všech těch prostých věcí okolo?
A máte rádi černou?
A bílou?
A nejlépe obě dohromady?
A věděli jste, že černá je nejtmavším odstínem bílé?

K.