teď a tady

o hodných lidech 20. srpen 2016
Dnes chci psát o hodných lidech.
Nešťastná náhoda, nebo možná osud nám totiž jednoho takového hodného člověka přihrál do cesty.

Mému muži se tento týden nedopatřením zatoulal prstýnek. A nebyl to obyčejný prstýnek, byl to ten snubní, ručně ukovaný ve jménu naší lásky. Pro svou cestu toulavou si vybral jedno z nejzapeklitějších míst. Kolejiště v metru. Co se dělá v takové situaci? Určitě se neskáče do kolejí! To můj muž naštěstí vydedukoval na jedničku s hvězdičkou. Místo hrdinského skoku mezi koleje se vydal po eskalátorech nahoru, aby zaklepal na moudrou dozorčí hlavu, která měla metro ten den pod kontrolou. Celé to neštěstí na pána vysypal a čekal, co se bude dít.

Samozřejmě, že chtěl slyšet: "Pro pána, to je opravdu neštěstí! Pojďte, zastavíme provoz v metru, a poprosíme všechny cestující, aby nám pomohli hledat!" . Asi nebudete moc překvapeni, když se Vám přiznám, že tahle věta nezazněla. Metro se nezastavilo, cestující nehledali, ale ten pán sešel dolů, a podíval se, kam přesně se to ten prstýnek zatoulal. Pak mému muži slíbil, že až mu v noci skončí směna, a metro se zastaví, zkusí se po něm podívat. Protože můj muž v danou chvíli více udělat nemohl, poděkoval, a vydal se domů. Cestou však posbíral obrovský balík smutna. U večeře jsem se to smutno snažila společně s rajčaty nakrájet na menší kousky, ale moc se mi to nedařilo. Povídali jsme si o prstýnku, jeho toulavé cestě, a taky o tom, co všechno ještě můžeme udělat, abychom jej našli. Hodně jsme si povídali i o pánovi a jeho slibu, a přemýšleli nad tím, jestli jej opravdu půjde hledat.

Můj muž toho večer moc nenaspal. Ono to smutno totiž mluvilo hrozně nahlas. Celou noc. Z postele vyskočil s prvním ranním pozdravem a hned utíkal za pánem do metra. Nebyl tam, ale něco mu tam nechal. Než jsem stihla odjet do práce, přišel mi MMSkou obrázek. Byla to ruka mého muže. Na prsteníčku se mu tetelil prstýnek. V tu chvíli jsem si obratem vzpomněla na pana dozorčího, který dostál svého slibu. Opravdu sešel po práci uprostřed noci dolů a hledal. Nezapomněl. Nehodil to za hlavu. Hledal.

Hřálo mě u srdce. Byl to ten milý pocit, který našeptává, že hodní lidé existují. Chtěla jsem se tomu pánovi podívat do očí a upřímně mu poděkovat. Hrozně moc. Situace tomu bohužel nepřála, ale my si jej nakonec stejně najdeme. Než se tak stane, chci poslat do světa obrovské DĚKUJI. V první řadě pánovi z metra. Za to, že plní sliby. Za to, že nosí pod dozorčí čepicí pochopení. Za to, že se můžeme s mým milým držet pevně za ruce bez toho, aniž by na nich něco chybělo. A také děkuji všem lidem, kteří stále věří, že budeme-li si navzájem vycházet vstříc, bude se nám na světě žít lépe. Děkuji všem, kteří tomu nejen věří, ale kteří tak i konají.

Děkuji!

K.
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2017