teď a tady

když to doma žije 23. květen 2019
Když blog spí, znamená to jediné, že to u nás doma žije.
U nás se totiž moc nespí, to už přece víte... :D

Je to pár týdnů, co jsem se Vám skrze slova na blogu ohlásila, tak jsem si říkala, že by bylo fajn zase nějaká poslat. Háček je v tom, že opravdu nebývá kdy. Po obědě poslední týdny naše malá madam sice spává, ale často se po chvíli vzbudí, a usne, jen když zůstanu ležet vedle ní. Když se tak nestane, a spí i bez mámy, snažím se využít čas chvilkou pro sebe, a zacvičit si, protáhnout se, protože mě občas pobolívají záda. Taky je to jediná chvíle během dne, kdy mám klid na řešení záležitostí okolo stavby a domečku, kterých je teď až nad hlavu. No a když mi pak ještě zbude čas, je třeba to tady trošku držet na uzdě, takže koš s prádlem, pračka, žehlička, nádobí a tak. Večer totiž madam spát nechce, když se tedy z ložnice dostanu v 10 hodin, už na koš prádla, žehličku nebo nádobí nemám ani pomyšlení, to Vám asi psát nemusím.

Uspávání se nám opět začalo prodlužovat přibližně na 2 hodiny čistého času, někdy máme i k oněm 2 hodinám prodlouženou jízdu. Kupodivu se z toho nehroutím, ba naopak. Když si mě Amiška na odpolední spánek žádá, dočítám po kouscích knížku "S láskou o dětském spánku" od Lenky Tinkové Medvecové (přinesl mi ji Ježíšek, a celým srdcem ji doporučuji každé mámě a tátovi - až knihu dočtu, určitě dám dohromady samostatný článek), a jen se ujišťuji, že to s mužem celou dobu děláme správně (i když si někteří mysleli, a myslí, opak).

Protože láska, blízkost a porozumění, jsou opravdu klíčem ke štěstí.

Ano, stojí to fůru času, trpělivosti a energie. Ano, často síly dochází rychlostí blesku. Ano, někdy bych se nejraději zavřela do skříně, a dělala, že tady nejsem, ale to stvoření, které si zrovna s něčím neví rady, je naše dcera, a když nás potřebuje, tak všechno ostatní počká. Samozřejmě, že mám jednou za čas temný den, kdy se to na mě valí ze všech stran, a mám chuť politovat sebe samu. Mám chuť křičet do světa, jak je tohle okolo mě těžké a nespravedlivé, protože se všemi možnými silami snažím být trpělivou a milující mámou i v náročných chvílích, a stejně to v daný moment nemá výsledek. V záchvatu toho křiku bych určitě hulákala i o tom, jak můj muž nechává ponožky vedle prádelního koše, nebo ještě hůř, pod svým pracovním stolem, že se v celém Karlíně práší tak, až se mi z toho chce brečet, že jsem na to každý den od rána až do večera sama, protože máme babičky a celou rodinu na druhé straně republiky, nebo že si chci měsíc nalakovat nehty...

...naštěstí už vím, že sebelitování není cesta, že sebelitování ničemu nepomůže. A taky vím, že tohle období zase přejde. Vím, že nám jednoho dne na dveře ložnice znovu zaklepe uspávání, které nezabere více, než 45 minut, a když pak třeba po půl hodině sejdu ze schodů dolů, můj muž mi věnuje pohled mistrů, a pak si v kuchyni vítězně plácneme rukama nad hlavami, že jsme nejlepší "uspávači hadů" v celé Praze, a budeme se radovat z večera pro sebe.

Těším se na to moc, to nepopírám, ale ještě více se těším z nás. Z mého muže a ze sebe. Těší mě, že všechna tahle úskalí zvládáme ruku v ruce, a nosíme v sobě mnohem více trpělivosti a porozumění, než na začátku tohohle rodičovského dobrodružství. Těší mě, a jsem za to na nás opravdu pyšná, že s každou starostí, úskalím nebo nekonečnou hodinou křiku, kterou řešíme otevřenou náručí a vřelým srdcem, namísto stresu a vlastního sebelitování, se stáváme lepšími lidmi, ale především lepší mámou a tátou pro naši rozvernou, ale zároveň tolik citlivou holku. Těší mě, že si vyšlapáváme vlastní cestu, na které se každým dnem cítíme sebejistější a spokojenější.
Na fotkách vidíte, v čem je nejspokojenější naše nespoutaná Amélie. Minulý týden to například bylo fazolové království. Ještě před rokem by si tohle moje pintlich já v obýváku neumělo představit, no a vidíte, teď se směju, jak mezi fazolemi zběsile poletuje nejšťastnější fazolová královna na světě, a popravdě jsem se nemohla dočkat, až do fazolového království večer dorazí i náš táta.

Přišel, viděl, sbírali jsme to pak půl hodiny.

Amiška nám fazole za zády zase rozhazovala a pod sedačkou si udělala kvalitní zásoby. Takhle se u nás žije. Moc se nespí, nesedí, ani neleží, za to se hodně běhá, šplhá, skáče, rozhazuje a směje. Je to záplava rozverných pohledů a šibalských úsměvů, uslintaných pusinek a objetí, ale také divokých pádů, křiku nebo dramatického vztekání se, za které by se nestyděli ani v Národním divadle.

Učíme se co nejvíce sladit náš dospělácký svět s tím dětským, potlačovat stereotypy, strnulá a pohodlná očekávání, vystupovat z komfortní zóny, otevírat náruč přítomnému okamžiku pod taktovkou naší malé madam. Čteme z jejich divokých modrých očí, a děláme vše pro to, aby ty divoké modré oči četly v nás. O čisté lásce, pravdě, pokoře a úctě k druhému, o hodnotách, které s námi sedávají u stolu, o víře v sebe sama a své sny, o objetí a jistotě, že jsme tady jeden pro druhého, a o spoustě dalších věcí, které nosíme v sobě. A taky si zvykáme. Na každou změnu, která zaklepe na dveře, a že jich tedy za ten necelý rok a půl bylo. Na fakt, že někdy to jde jako po másle, a pak to zase drhne, nebo že to, co zabralo na krokodýlí slzy dneska, neznamená, že to zase zabere zítra. Na to, že únava může být ještě větší, než jsme si mysleli, a že taková "banalita", jako je povečeřet ve dvou, není samozřejmost.

Největší kus si ze mě hold každý den ukrojí naše holka, ale je to tak v pořádku. Věřím, že s tím, jak nám poroste před očima, bude ten ukrojený kus menší a menší, až se ze mě tátovi zase začne servírovat pěkný kousek. A pak se určitě začne servírovat i mně samotné a já z těch drobků okolo nastřádám do kapes čas na blog, knížku, kamarádku, nebo ty vytoužené nalakované nehty.

I teď se snažím střádat, protože vím, jak moc důležité je neztratit se, držet v dlaních alespoň prťavý kousek svého světa, ale se stavbou v zádech to jde opravdu těžce. Přesto všechno bych Vám chtěla říci, že na Vás myslívám, a po pár větách dávám dohromady článek o tom, jak jsme projektovali dům. Slíbila jsem Vám jej, a teď Vám znovu slibuji, že Vám jej pošlu, jen se mnou mějte ještě trošku trpělivosti. Zrovna tohle všechno okolo stavby není úplně lehké psaní, pro kojící mámu na rodičovské už vůbec ne... :D Kdybyste však k celému tématu ohledně projektu domu měli ještě nějaké otázky, napište mi, pokusím se zakomponovat do článku.

Teď už je slovy naší Amélie čas udělat "papa".

Dneska za zvuku tancujících kapek deště na střešním okně zvládá odpolední spánek i bez mámy.
Třeba ještě stihnu pověsit prádlo... :)

Mějte moc hezké dny, těším se příště.

K.

----------

PS: A kdo uhádne, jaké slovo je u nás teď největší hit?
Má to lžíci a dělá to "brmmm, brmmm"!

Jojo, náš děda už ví, kdo bude dědit ten ba-grrr.
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2019