teď a tady

6 neděl 16. únor 2018
6 neděl. O těch Vám dnes chci psát.
Zavřeli jsme za nimi společně všichni 3 dveře.
Otočili klíčem.

A upřímně se Vám přiznávám, že jsem oněch 6 neděl ke dveřím vyprovázela s obrovskou úlevou na duši.

Tuze ráda bych Vám tady do řádků napsala, že za sebou máme 6 báječných týdnů, ony k tomu sociální sítě doslova vyzývají. Jsou protkané obrázky překrásných malých ručiček a nožiček, spokojených tváří miminek choulících se do deky či ke svému muchláčkovi, a usměvavých maminek odrážejících synonymum životního štěstí. Přála bych si tady vykřičet, že i my jsme byli každou vteřinu oním synonymem životního štěstí, ale to bych Vám lhala do tváře. Možná existují maminky, které se celých 6 neděl vznášejí na oblaku zmíněného štěstí, a pokud ano, pak si přeji více takových maminek, protože by to znamenalo více spokojených miminek, moje pravda je ale jiná. Můj oblak štěstí plul během těch 6 neděl občas trošku rychleji a já jsem k němu marně natahovala ruce. Stála jsem v jeho stínu a čekala na paprsky slunce. Byly chvíle, kdy se dokonce schoval v nedohlednu, a to jsem nesmírně ocenila, když ty ruce někdo natáhl směrem ke mně a zahřál mě v nich. Alespoň na krátký okamžik. Ano, každý den byl ozdoben alespoň jedním obrovským úsměvem a nekonečným pocitem radosti, pokud byste se však podívali pod pokličku, i za tím největším úsměvem by na Vás vykoukla krokodýlí slza, svíravý pocit v hrudi, nebo vtíravá myšlenka.

Víte, děti jsou pro mě tím největším zázrakem. To, že se obyčejné malilinkaté "semínko" za několik měsíců rozroste do krásy a rozbuší v bublině plné vody své srdce, je neskutečné. To, že se pak lusknutím prstu z toho svého poklidného vodního světa rozhodně přijít na svět náš, nadechne se a rozdá kolem sebe tolik bezpodmínečné lásky, to už je vlastně k nevíře. No a fakt, že se ve tváři toho malinkého stvoření, které hravě zvládne rozdávat lásku a radost ve vodě i na souši, zrcadlí to nejhezčí z její/jeho maminky a tatínka, to už je zázrak zázraků.

Všechny tyhle pocity a zázraky zázraků, a taky usměvavé maminky všude okolo, mě vedly k představě, že se jednou - až si nás nějaké to pidi stvoření vybere - budu 24 hodin denně / 7 dní v týdnu vznášet na tom vysmátém oblaku. Co oblaku, doslova obrovitánském velemraku radosti, ze kterého bude štěstí zběsile kapat proudem. Nebojte, on ten mrak opravdu existuje, a opravdu z něj to štěstí kape, jen někdy méně, než by bylo v danou chvíli třeba, a na to se mnohdy dopředu bohužel nedá připravit. Proto Vám teď otevřeně píši nejen o obrovských úsměvech, ale i o těch krokodýlích slzách, obavách, strachu či bezmoci, která se také umí pověsit okolo krku.

Jakmile se Amélie přikutálela na náš svět, zaplavilo nás s mužem neskutečné štěstí, a radost, která by mohla malovat obrázky. Stali jsme se mámou a tátou, přivítali se s naší překrásnou dcerou, a cítili, že TEĎ jsme kompletní. Kořeny lásky, kterou k sobě s mužem chováme, se rozběhly do všech světových stran a protancovaly se ještě hlouběji do našich srdcí. Zní to jako pohádka, ano, ale každá mince má samozřejmě dvě strany. Nikdo nás nepřipravil na to, že v našich srdcích po boku toho štěstí a nepopsatelné lásky zakoření i strach, který dokáže sevřít tak silně, až duše bolí.

Otázkou zůstává, zda-li se na ten strach vůbec dá připravit? Domnívám se, že dokud si s ním nepotřeseme rukou, tak nedá. Neznamená to však, že musíme stát v koutě, nechat se jím pohltit. Něco dělat můžeme - můžeme o něm mluvit a být k sobě více upřímní. Přiznat jej, připustit, že přijde, a že už zřejmě nikdy neodejde. Můžeme o něm nahlas říci, že dokáže potrápit, unavit i rozplakat, a že když nás dostane do svých spárů, neznamená to, že jsme selhali. Znamená to, že jsme jednoduše lidské bytosti, které mají právo padnout na kolena, když dojdou síly.

Není totiž důležité, kolikrát na ta kolena padneme, ale kolikrát se z nich opět dokážeme zvednout.

Podívat se strachu upřeně do očí, udržet hlavu vzhůru a najít vnitřní sílu, která nás požene k lepším zítřkům.
Jít v černých chvílích štěstí trošku naproti.
Věřit sám v sebe.

V porodnici jsem si každý den představovala, jaké to bude, až se zabydlíme v tom našem "doma".
Celým svým já jsem čekala na větu:

"Zavolejte tatínkovi, maminko. Jdete domů."

Dočkala jsem se.

Brzy jsme s mužem stáli v ložnici nad postýlkou a nevěřícně zírali na ten tříkilový zázrak. I v té docela malé postýlce se to drobátko ztrácelo a zdálo se být křehčí než babiččin porcelánový hrneček. A tak mě během toho nevěřícného zírání najednou přepadly pochybnosti, zda-li dokážu to křehké drobátko ochránit, a dát mu vše, co potřebuje. Uvědomila jsem si, že už nemám v zádech sestřičky ani pány doktory, a že jsme s mým mužem jediní, koho to stvoření má. Každá jeho radost, ale i bolest, byla od té chvíle i naše. Do toho se klíčovou dírkou připlazil strach. Našel si mě několikrát denně v tu nejméně vhodnou dobu, vkládal mi do hlavy vtíravé myšlenky, a scénáře, které svíraly uvnitř. Když Vám do života totiž vpluje tohle malé tlukoucí srdce, láska, kterou k němu vzplanete, může až vyděsit. Člověk si uvědomuje to ohromné pouto, cítí ho každým kouskem svého těla. Rovněž moc dobře ví, a tyhle vtíravé myšlenky bolely ze všech nejvíc, že když už v životě něco má, také o to může přijít. Jakkoliv jsem si rozumem dokázala vysvětlit, že jsou tyhle strachem napsané scénáře zbytečné, a akorát zabírají místo radosti, emoce si o tom myslely svoje. Rozum byl všemi těmi pocity prachsprostě zašlapán do země, a mně v tu chvíli nezbývalo nic jiného, než si ten koktejl strachu a úzkosti vypít až do dna.

A pak jednoho dne přijde bezesná noc, únava, horečka nebo zimnice, bolest, neutišitelný pláč a třeba taky i studená neosobní bezmoc. Nikdo z těchto jmenovaných se neptá, zda-li je zrovna správná chvíle, čas či nálada, prostě přijdou. Jen tak. Studená neosobní bezmoc si ke mně přisedla hned druhý den po návratu domů. Amélie se doslova topila v mateřském mlíčku a uprostřed noci se mi během kojení zalkla tak škaredým způsobem, že nemohla popadnout dech. To, jak jsem se v tu chvíli cítila, nejde vložit do slov, co však vložit do slov chci, je obrovský vděk. Byla jsem v tu chvíli vděčná sama sobě, že jsme s mužem během mého těhotenství absolvovali předporodní přípravu, jejíž součástí byla první pomoc miminkům. Aniž bych se v tu chvíli totiž zamyslela, dokázala jsem Amélii obratem pomoci.

Bylo to jen pár vteřin, ale když vedle Vás uprostřed noci najednou leží to malé tělíčko, lapá po dechu, a ztrácí se, i vteřiny se tváří jako dlouhé hodiny. Měla jsem pocit, že tam spolu bojujeme věčnost. A nebojovaly jsme jen tuhle noc, bojovaly jsme pak několikrát denně u každého kojení, a občas stále bojujeme. Přestože jsem se snažila udělat všechno možné i nemožné pro to, aby se už situace neopakovala, a dodržovala veškerá doporučení, která jsem posbírala od paní doktorky nebo laktační poradkyně, škaredé zalykávání a lapání po dechu nás doprovází i nyní. Nezbývalo nic jiného, než to prostě přijmout jako fakt, a věřit sama sobě i Amélii, že si navzájem dokážeme pomoci. Doufat, že až se laktace upraví, Amélie trošku povyroste a bude zase o fous šikovnější, budeme spolu bojovat ještě úspěšněji, až se jednoho dne probojujeme k poklidné chvilce neovlivněné strachem z toho, co přijde. Ke chvilce, kdy nebudeme vnímat záludné obavy. Chvilce, kdy budeme - srdce na srdce / kůže na kůži - vnímat jedna druhou, a NIKDO a NIC nás z toho krásného okamžiku nevyruší.
Přestože mě každé Amelinčino lapání po dechu vnitřně postraší, dnes už to škaredé zalykání beru jako běžnou součást našich "mléčných chvilek". Věděla jsem, že k tomuhle nadhledu musím dojít, jinak by mě ty strachy docela pohltily. Nebylo to ovšem jen tak, cesta to byla těžká, protkaná zástupem pochybností, probděných nocí a krokodýlích slz. Žádná maminka přece nechce, aby se z okamžiku, kdy má její dítě spokojeně ležet u prsu, sát a oddychovat, stal obávaný moment, během kterého je nutné miminko několikrát denně nahodit na předloktí, plácat jej po zádech, a čekat, zda-li se nadechne. Ty první dny jsem se obávala každého kojení, sledovala jsem hodiny, a když už se blížil čas, cítila jsem, jak ve mně ta úzkost roste a rozpíná se. Hlavou mi létaly černé myšlenky. Štěbetaly jedna přes druhou, a povídaly něco o tom, co budu dělat, když se Amélie nenadechne a nepodaří se jí mléko vykašlat. Představovala jsem si, jak bych zareagovala, tiskla jsem mobil v ruce, a číslo na záchrannou službu jsem měla uložené ve zrychlené volbě. Do toho jsem si moc dobře uvědomovala, jak tímhle stresem ubližuji nejen sobě, ale také Amélii, a byla jsem naštvaná sama na sebe, že nám na tu váhu těžkostí ještě přikládám. Takový malý mateřský začarovaný kruh, ze kterého se muselo ven. Jinak by to bylo na úkor mysli, srdce a také duše.

Možná díky tomuhle strašidelnému začátku si mě pak všechny ty strachy, obavy a úzkosti nacházely snáze. Možná také proto, že máme rodiny na druhé straně Republiky a maminčino objetí nebylo k dispozici 24 hodin denně. Možná proto, že jsme na Amélii dlouho čekali s otevřenou náručí, a její narození v žádném případě nebereme jako samozřejmost, ale jako obrovský zázrak a dar. Možná proto, že nás tohle naše bojování má ještě více stmelit a naučit nás něco nového. Možná proto, že naše dcera opravdu je modrookou bojovnicí.

V každý jeden černý okamžik jsem myslela na rodiny, které neměly to štěstí, aby se jim narodilo zdravé donošené miminko, a ani v nejmenším si nedokázala představit, jaké obavy a strachy je mohou pronásledovat. Myslela jsem na ostatní maminky, a ptala se sama sebe, zda-li také bojovaly nebo bojují. Myslela jsem na to, jestli je ten můj úzkostlivý koktejl normální, a podává se během dne i někomu jinému, než mně. Myslela jsem na to, zda-li přijde den, když už mi ten koktejl nikdo a nic nenamíchá.

Víte, já jsem věčný optimista a celoživotně se mi vetšinou cokoliv, do čeho se pustím, tak nějak přirozeně daří od ruky. Mám na sebe odjakživa dost tvrdý metr a kladu na sebe občas přehnané nároky. Málokdy si dovolím před něčím utéct, nebo právě padnout na ona kolena. Těch uplynulých 6 neděl mě na ta kolena však doslova srazilo. Procházela jsem se labyrintem svých největších slabin a prozkoumala jej až do morku kostí. Nebudu se však litovat, protože jen díky tomu, že jsem se dotkla dna, jsem se zase mohla odrazit nahoru...

A tak bych teď chtěla poslat pár slov všem maminkám, které někdy bojovaly, bojují, nebo bojovat budou...

Nebojme se v tomhle na oko dokonalém světě otevřeně přiznat, že nejsme bezchybně fungujícím strojem.
Nebojme se vyslovit, že mateřství je jedna z nejkrásnějších, ale také nejtěžších životních rolí.
Nebojme se slevit ze všech těch nároků, které na sebe klademe.
Nebojme se nahlas pojmenovat to, co nás trápí.
Nebojme se požádat o pomoc.

A především...

...neberme fakt, že jsme na konci dne obyčejnou zranitelnou lidskou bytostí, která potřebuje obejmout či pohladit slovem, jako prohru.

Naopak.

Uvědomovat si sebe sama, být k sobě upřímná, a žít v souladu s tím, co cítím, je totiž tou největší výhrou na světě.

Nemohu mluvit za ostatní, ale mohu mluvit za sebe...

Maminky - novopočené, budoucí i Vy zasloužilé, které zrovna teď potřebujete pohladit slovem...

Nejste v tom samy!

Myslíme na Vás a posíláme Vám s Amélií především čistou mysl, klidnou duši a jedno vroucí objetí.
Nezapomeňte, že i ten nejčernější mrak jednou odpluje a paprsky slunce opět budou hřát.
Všechny ty strachy, obavy, úzkosti i krokodýlí slzy mají smysl.

Jednoho dne se na Vás totiž to malé křehké děťátko usměje, nebo Vás chytí za prst.
Začne spokojeně oddychovat, a Vy si uvědomíte, že právě tohle - VY - jste všechno, co to malé stvoření potřebuje.

Vy!

A to je přesně ten pocit, pro který se vyplatí bojovat.

Za lásku.
Za lepší zítřky.
Za to nepopsatelné pouto, které už nám nikdo nikdy nevezme.

Bojujte.
Milujte.
Žijte.

Bojujeme, milujeme a žijeme s Vámi.

Teď a tady.

K+A
galerie
komentáře
Přidat komentář
jsem máma
Dvacátý devátý den v prosinci už nikdy nebude takový, jako dřív. Dvacátý devátý den v prosinci slovo milovat totiž pokořilo všechny hranice a štěstí se rozrostlo do rozměrů nekonečna. Dvacátý devátý den v prosinci moje duše plakala radostí. Dvacátý d ... chci číst více!
14. leden 2018
už jen týden...
Už jen týden do Vánoc. Jeden jediný týden. Když jsem dnes ráno zapalovala u snídaně třetí svíčku, tak trošku nevěřícně jsem hleděla na tu poslední. Stála tam mezi 3 plamínky a trpělivě čekala na svoji chvíli. Moc dobře věděla, že ten kouzelný oka ... chci číst více!
17. prosinec 2017
guláš z hlívy ústřičné
Potřebujete-li v těchto štiplavých dnech trošku zahřát, mám pro Vás jeden tip z hrnce. Určitě netřeba dlouze představovat bramborový guláš. Tahle stálice české kuchyně se jednoduše neokouká. My dva s mužem si jej nikdy neodepřeme, co víc, naopak si j ... chci číst více!
12. prosinec 2017
v peřinách
V peřinách... to byl scénář, ke kterému počasí posledních dní doslova přemlouvalo. Vítr, déšť a všudypřítomný opar mlhy. Dneska nám v Karlíně konečně vysvitlo sluníčko a okny se připlížila špetka energie. I když pravdou je, že zrovna první prosincový ... chci číst více!
1. prosinec 2017
zarámuj si kousek přírody
Zarámovat se dá všelicos. Vzpomínky, okamžiky, fotky, obrázky, malůvky, radosti, občas starosti.... a třeba i kousek přírody. Ten si zarámovala moje maminka a já bych Vám ten její kousek přírody ráda poslala. Pro radost, pro potěšení, pro inspira ... chci číst více!
5. listopad 2017
jablečný koláč s vůní podzimu
Pečete? Já na podzim peču vždycky tak nějak víc. Možná za to může to pošmourno venku a tma, která se pomalu vkrádá do našich příbytků čím dál tím dříve. Pečení v pošmournu má svoji atmosféru. Člověk kouká do té černočerné tmy, a raduje se, že je pěkn ... chci číst více!
8. říjen 2017
jen růžová to může být?
Tak co, skočila už na Vás podzimní nálada? Na mě ano. Největší radost by z ní určitě měla paní Ilonka Csáková notující: "...jen růžová to může být! ". Obvykle můj podzim bývá zabarven do zemitých barev, tentokrát jsem jej však vítala v ods ... chci číst více!
24. září 2017
cuketová polévka
Poctivá polévka je vždycky dobrým nápadem. A protože teď na každém rohu potkáte cuketu, tak se necukejte a uvařte si se mnou tuhle báječnou cuketovou. Recept mi podstrčila moje maminka, je to takový ten rychlý, díky kterému se za 20 minut servíruj ... chci číst více!
1. září 2017
letem letním světem
Letní blogová prokrastinace je v plném proudu, jistě jste si všimli... :) Je to se mnou teď bída, vím, ale tak nějak to z mnoha důvodů nyní nejde jinak. Když pominu všechny ty ostatní "požírače času" okolo, vždycky mi v hlavě zůstává jedna jediná vět ... chci číst více!
24. srpen 2017
den plný lásky a chleba
Plná lásky a chleba, taková byla jedna jarní sobota, během které vznikly tyhle obrázky. Před pár dny jsem na ně náhodou narazila, a uvědomila si, že jsem na ten pohodový den téměř zapomněla. Do Prahy za mnou zase přijely moje nejoblíbenější duše, a t ... chci číst více!
16. červenec 2017
luční vábení
Luční kvítí mě odjakživa mělo omotanou okolo "stonku"... :) Tak nějak to se mnou vždycky umělo. Natočit se ke sluníčku a mrkat lístkem v záři toho nejjemnějšího paprsku, až zrak přechází. Moje maminka, ta s lučním kvítím přátelí celý život, a tak něj ... chci číst více!
22. červen 2017
nezapomenout sám na sebe
Někdy se přikutálí dny, které člověku na každém rohu nenápadně naznačují, že by měl o špetku zvolnit krok. Zpomalit. Nadechnout se. Vyhodit z batůžku na zádech alespoň půl kila povinností. Zní to jednoduše, ale mně šlo na ta záda bohužel vždy ... chci číst více!
11. červen 2017
slaný závin Mr. Pórek
"Co bude dnes k večeři?" Pokud Vás tato zapeklitá otázka pronásleduje i ve snech, nezoufejte. Je tady hrdina všech hrdinů. Mistr převleků. Slaný závin. Ten dnešní si říká Mr. Pórek. A pozor na něj. Dostane Vás již při prvním zavinutí. ... chci číst více!
3. květen 2017
volání jara
Bral-li tento rok někdo něco vážně, byl to duben a jeho aprílové počasí. Pestrost meteorologických scénářů by mohl závidět kdejaký scénárista, a moment překvapení, ten duben v mých očích také vystihl naprosto dokonale. Hledání zimní šály 2 dny po tom ... chci číst více!
30. duben 2017
mülovaná neděle
Byly doby, kdy jsem neděli neměla v lásce. Tak nějak jsem jí tenkrát neuměla odpustit, že nechá pondělí celý den klepat na dveře a sama se odkutálí hrozně rychle. Čím více neděl jsem však sbírala do kapes, tím více jsem si začala uvědomovat, že to ko ... chci číst více!
23. duben 2017
usměvavé, pohodové, naše!
Dnes jen pár slov. Rychle. Krátce. Posílám Vám Velikonoce. Usměvavé. Pohodové. Naše. Já na ty tradiční popravdě nikdy moc nebyla, proto je od určité doby slavíme po svém. Letos jsme schovaní v malé chaloupce uprostřed lesa. Voda ta ... chci číst více!
17. duben 2017
jarní věnec brouka Kvapníka
Prodloužený víkend, to je vždycky dobrá zpráva. Vyhlížím jej nedočkavě už pár dní a pevně věřím, že počasí hodí předpovědi meteorologů za klobouk, a potěší nás sluníčkem. Jen tak... pro hezký den, pro radost, proto, abychom ty klobouky sami mohli vyt ... chci číst více!
12. duben 2017
Punta Marina - příliv klidu
Dnes mám na Vás jednu malou prosbu. Zavřete oči a zkuste si představit rušnou pláž. Máte ji? Vidíte? Já ano. Vidím tváře, je jich mnoho. Některé se nastavují slunci, jiné před ním utíkají do stínu. Slyším hlasy. Jemné i hluboké, tiché i hlas ... chci číst více!
8. duben 2017
pletené štěstí
O tom, že dnes jaro zaklepalo na dveře, štěbetali snad všichni ptáci na střechách. Ti naši v Karlíně štěbetali radostně a vytrvale ještě dávno předtím, než světlo přepralo tmu. Za šera, tak jsem jej proto v puntíky posetém županu vítala. Náruč dokořá ... chci číst více!
20. březen 2017
dům s duší
Pár metrů udusané hlíny rozbíhajících se do všech světových stran. Několik kamenů ledabyle ležících napravo i nalevo. Nemnoho zelených lístečků vykukujících na svět. Jen kousek země, mohli bychom říci. Opak je však pravdou. Celým světem. ... chci číst více!
16. březen 2017
Mělník
To se tak někdy stává, že si Vás v sobotní poledne najde chuť projít se uličkami neznámého města. Co s tím? Možnosti jdou dvě. Buď tu chuť zase zaženete, nebo Vás nejmilejší manžel posadí do auta a vyveze za dobrodružstvím. A protože ten mů ... chci číst více!
12. březen 2017
Libertas - doušek svobody
Dnes píši pro všechny milovníky kávy i dobrého čaje, pro mlsné jazýčky, jež nikdy neodmítnou něco sladkého na zub, pro milé bytosti, které si občas chtějí užít okamžik v kavárenském rytmu. Není tajemstvím, že je nám s mužem domovem již pátým roke ... chci číst více!
9. březen 2017
kup si kousek duše - fler offline
Na blyštivé šperky a kabelky věhlasných značek mě nikdy neužilo, ale poctivá ruční práce okořeněná špetkou duše výrobce, ta mé srdce roztloukla vždycky. A tak jsem svatební střevíčky protancovala v sukni od Akari, snubní prstýnky nám ukovalo KREDUM C ... chci číst více!
3. březen 2017
líbezně líné lívance
Jsou dny, které si více či méně nenápadně říkají o líné chvíle. Třeba ty víkendové, volnem a svobodou chutnající. Ty si minimálně 2 líné chvilky zaslouží. A co si tak zalenošit hned z rána? Pokud se Vám lenost přilepí na záda už v postel ... chci číst více!
25. únor 2017
magnet na hodné lidi
Pamatujete si ještě, jak snubní prsten mého muže zatoužil po dobrodružství a vrhl se do kolejiště v metru? V tom příběhu se povídalo o smutku, bezesné noci, netrpělivosti a napětí. O pocitech, které se k člověku tisknou, když přijde o něco, na čem mu ... chci číst více!
22. únor 2017
otevři radosti dveře dokořán
Děkuji. To je první slovo, které Vám dnes posílám. Děkuji za všechna ta milá slova, která jste vyslovili mým směrem. Děkuji za nádhernou návštěvnost na blogu. Děkuji za to, že jsme v tom spolu. Poslední týdny byly opravdu náročné a vyče ... chci číst více!
12. únor 2017
strach a bezmoc
Občas přijdou chvíle, kdy stín zahalí všechno, na čem nám záleží. Dokonce i naše touhy, vášně a sny, jež mají obvykle neskutečnou sílu. Když nás ten stín pohltí, je těžké se z něj vymanit. Svět se zdá být němý, přestože promlouvá velmi nahlas. Lidé s ... chci číst více!
6. únor 2017
nejmilejší ráno
Máte v sobě vepsán scénář svého nejmilejšího rána? Ten můj nejmilejší začíná někdy kolem osmé. Otevřu oči a můj muž poklidně oddechuje. Zachumlán do peřiny tím svým osobitým způsobem. Skrze střešní okno k nám nakukují paprsky slunce. Nevědět, že v ... chci číst více!
21. leden 2017
v tom správném rytmu
Tik. Ťak. Tik. Ťak. Tik. Ťak. Tiká Váš čas v tom správném rytmu? Mnohokrát jsem Vám tady mezi řádky psala o tom, jak se snažím nasbírat čas do zásoby. Nebýt mu stále v patách, nehledět pouze na jeho záda, ale sladit s nim krok a kráčet vedle ... chci číst více!
16. leden 2017
Casa Delle Meridiane
Naposledy jsem Vám psala o jedné krásné duši, která žije v domečku s duší. Pamatujete? Pokud jste se mezi řádky ještě nepotkali s usměvavou tváří na níž se pohupují hluboké hnědé oči, můžete si to kouzelné setkání prožít tady. Vy, kteří jste si ... chci číst více!
8. leden 2017
2017 - více radosti
Tak je to tady. Šestka se převlékla do sedmičky a my všichni jsme se probudili do nového scénáře. Už jste začali hrát? Pro mnohé je překulení jednoho roku do dalšího obdobím bilancování, zavíráním dveří za tím nepěkným a otevíráním náruče no ... chci číst více!
1. leden 2017
šťastné a nemocné!
Letošní Vánoce pro nás s mužem byly tak trošku jiné. Protkány několika poprvé. Poprvé s vlastním stromečkem. Poprvé v Praze. Poprvé sami. Poprvé jsem si také pod stromečkem kromě dárků rozbalila i chřipkový bacil, a tak bylo zaděláno ... chci číst více!
30. prosinec 2016
všechno nejlepší, teď a tady!
Je to tak. Celý 1 rok s Vámi! Přesně před rokem jsem posbírala všechny touhy, sny a přání, a hodila je do vzduchu společně se špetkou odvahy. Co se vyklubalo? Teď a tady. Veřejně jsem si blog sice nadělila až pod stromeček, ale první článe ... chci číst více!
23. prosinec 2016
štramák s hvězdou na čele
Víte, kdo je u nás doma největším štramákem? Možná vykřikujete, že můj muž. A ano, máte pravdu. Většinu roku u nás opravdu kraluje šarm mého manžela. Jenže to by se před pár dny v obýváku nesměl zjevit ON. Na první pohled malý a docela nenápadný, ... chci číst více!
22. prosinec 2016
zabal špetku lásky
Balíte? Pokud ne, možná byste měli začít. Vánoce jsou totiž jediným obdobím, kdy je balení dovoleno úplně všem. I těm, kteří již doma mají spřízněnou duši. I těm, kterým se na prsteníčku třpytí snubní prsten. A tak přes rok nebalím, za to v zimě, ... chci číst více!
19. prosinec 2016
za Vánoce o nás!
Máme za sebou třetí adventní neděli, a já pevně věřím, že jste ji prožili tak, jak jste si to uvnitř sebe přáli. Já ano, přesto ze sebe nedokážu svléknout pocit, že to všechno okolo chvátá nějak moc rychle. Při zapalování svíček jsem se nestačila div ... chci číst více!
13. prosinec 2016
do Benátek!
O Benátkách se toho povídá mnoho. Jedni Vám budou dlouhé hodiny vyprávět o tom, jak Vás atmosféra, která se rozpíná i v té nejužší uličce, pohltí a nepustí. Jiní nezapomenou zmínit, že voda nevoní, ceny jsou vysoké, a domy, ty by potřebovaly šikovnou ... chci číst více!
4. prosinec 2016
když jsi na větvi z větve
Není tajemstvím, že se ze mě na procházkách stává sběratel, který domů z lesů, parků a polí, nosí vše možné i nemožné, co se zrovna madam přírodě daří od ruky. No dobře, přiznávám, já si to posbírám, a domů to pak gentlemansky táhne můj manžel, ale k ... chci číst více!
28. listopad 2016
adventní věnec za 5 minut 12
Pokud si letos stejně jako já spíše vychutnáváte podzim, než uspěchanou vánoční náladu, možná se Vás dnes Vaše spořádané já ráno také zeptalo: "Kde máš adventní věnec?" No, nemám, pomyslela jsem si. Vzápětí jsem si však vzpomněla, že jsem si ... chci číst více!
26. listopad 2016
rajčatová
Ptáte se, co dělat za dlouhých a temných podzimních večerů, které se pomalu převlékají do těch zimních? Odpověď je jasná. Uvařit polévku. Pro podzim mám ve svém slovníku několik synonym. Najdete tam třeba hřejivou deku, oblíbený čaj, Coldplay, ... chci číst více!
23. listopad 2016
zatím posílám Vánoce k šípku
Nezdá se Vám, že se ten Ježíškovský kabátek, do kterého se svět v zimě obléká, přikutálí každý rok o něco dříve, než ten minulý? Je půlka listopadu, a já jsem zjistila, že se na můj vkus už od října všechno tváří moc vánočně. Nenechte se zmást, Vánoc ... chci číst více!
18. listopad 2016
Ciao Italia!
Pamatujete na naše nedávné cestování? Jak jsme ve Švýcarsku vzhlíželi ke skalnatým vrcholkům a nastavovali tvář horskému slunci? Dobrodružství opět klepe na dveře, proto bych Vás chtěla chytit za ruku, a pozvat na další vyjížďku. Popojet ještě ... chci číst více!
13. listopad 2016
nakupování je jasná volba
Když jsem se v patnácti rozhodovala, co budu dál dělat, nakupování bylo jasná volba... :D Minulý víkend tedy opravdu ANO. Dnes mám pro Vás sice jen pár slov, ale za to mnoho krásných maličkostí, které dělají domov útulnějším. Poslušně hlásím, ... chci číst více!
8. listopad 2016
... tak na Tebe, mami!
Možná si myslíte, že je dnes úplně obyčejná neděde, ale není. Moje maminka má narozeniny. Hurá. Už jsem do slov jednou vetkala, jaké krásné vlastnosti se v ní snoubí. Také jsem Vám povídala o tom, co všechno mě naučila. A to, že miluje chr ... chci číst více!
6. listopad 2016
notování v podzimním rytmu
Taky ve Vás podzim probouzí chuť tvořit? Ve mně od malička. Začalo to samozřejmě kdysi dávno kaštanovým šílenstvím. Na podzim tehdy nebylo lákavějšího dobrodružství, než lovu na kaštany. Ten, kdo jich nasbíral nejvíce, platil vždycky za největš ... chci číst více!
1. listopad 2016
až na vrcholky hor
Tyčí se k nebi, pyšně nahlíží na svět okolo, a všemi zraky střeží údolí. Vrcholky hor. Jsou to právě ony skalnaté dámy, které mě na Švýcarsku vábí nejvíce. Stát tam a hledět. Vědět, že ať se otočím na jakoukoliv stranu, vždycky mě bude minimáln ... chci číst více!
25. říjen 2016
cestou necestou
Moji drazí, ani nevíte, jak moc jsem se těšila na chvíli, kdy budu zase sypat slova do našeho malého světa. Na chvíli, kdy se s Vámi opět potkám mezi řádky. Na TUHLE chvíli. Sledujete-li mě na sociálních sítích, zřejmě tušíte, proč bylo nějaký čas ... chci číst více!
17. říjen 2016
vyhlížej z Máje
středa /28. září Více volných dnů uprostřed týdne, prosím. Více okamžiků, které chutnají svobodně. Více minut spolu. Minulý týden jsme náš scénář psali na vrcholu. Pozorovali jsme svět s údivem. A vyhlíželi slunce. Kam zaměřit kurz, když ... chci číst více!
4. říjen 2016
ahoy sailor!
Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že jednou budu módní návrhářka. Maminčina skříň byla dobrodružstvím, a botník u babičky, to byla slast. Jestli se Vám někdy poštěstí potkat moji usměvavou babičku, zeptejte se jí na to. S radostí Vám bude vypráv ... chci číst více!
25. září 2016
když táta miluje mámu
Od doby, kdy jsem si naposledy domů přinesla živé květy, uplynula docela dlouhá chvíle, a tak jsem to musela napravit. Moje ruka sáhla po těchto růžových poupatech. Zásluhu na tom měl zřejmě fakt, že jsem v onen den vyspávala jako Šípková Růženka, a ... chci číst více!
18. září 2016
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2018