teď a tady

vzpomínky na Provence 2. leden 2016
Už už to vypadalo, že skočíme do jara bez pořádného zebání prstů. Ale ono né! Paní ZIMA se nám umoudřila a venku to zase trošku mrazí a zebe. Vítr štípe ve tvářích, nenápadně nám tancuje kolem krku a hned jak je příležitost... šup a už nám sviští po zádech dolů. Při dlouhých procházkách mi v botě nervózně poskakuje promrzlý palec. I nějaká ta vločka mě povískala ve vlasech....

Kdo má zimu rád, ať zvedne ruku teď!
Já se hlásím! Ale myslím na tu opravdovou zimu.
Bílou! Zmrzlou! Ledovou!
Takovou, kdy nás ráno za oknem probouzí hustá symfonie vloček. Mnou milovanou zimu, tu si pamatuji bohužel už jen z dětství... To jsme se bořili po kolena v závějích, a tak jsme maminkám domů na ponožkách vždycky přinesli bílou nadílku. Dělali jsme doma na podlaze sněžné stopy a ono to pak vypadalo, jako by se k nám vloupal sněžný muž. To bylo panečku dobrodružství. Dědečkovi zmrzly vousy a hned jsme měli svého Dědu Mráze. Pamatuji si, jak jsme večer celá rodina chodívali na procházku - počítat světýlka v oknech a hlasovat o tom, kdo má nejkrásněji nazdobený domeček. Všechno se třpytilo a já si představovala, že je svět posetý docela malinkými drahokamy. Nechala jsem se taťkou táhnout na velkých dřevěných sáních, zachumlaná od uší až k patě, nožky vybaveny kvalitními sněhulkami a dvojitou vrstvou ponožek. Ty nožky byly vždycky ještě maminkou zabaleny v dece... a stejně zebaly! Všude bylo ticho, jen sníh křupal v rytmu našich kroků. A lízátko z rampouchu, to byl tenkrát důkaz opravdového hrdinství.

To je zima, kterou mám ráda. To je zima, která mi chybí. A i když venku trošku mrzne a zebe, přiznám se Vám bez mučení, že tahle zima pro mě není. Zimu, jako je tahle, bych s čistým svědomím uložila na půdu a řekla jí: "Měj rozum, přeci!". Tohle prazvláštní počasí totiž způsobí, že všechno kolem utichne, ztratí barvy a zesmutní. A bílá peřina, která by to smutno schovala, a trošku nás potěšila tím, jak se umí krásně třpytit a jak zvučně křupe pod nohama, ta je v nedohlednu. V takových dnech si přeji, aby se odněkud vykutálelo slunce, které by nás zatopilo svým širokým hřejivým úsměvem. Sluníčko se teď asi odnikud nevykutálí, ale něco hřejivého se na mě v období Vánoc přece jen vykutálelo. A já bych se s Vámi o ten kousek tepla chtěla podělit... Jsou to mé vzpomínky na Provence:).
Vzpomínky prohřáté zářivým sluncem. Vzpomínky provoněné levandulí a rozmarýnem. Vzpomínky, ve kterých šumí moře, zpívají ptáci a písek hřeje mezi prsty. Vzpomínky, které zdobí dřevo, patina a francouzský šarm. Vzpomínky, které kouzlí úsměv na tváři. A které stojí za to posbírat!
Možná jste někdy v životě zatoužili po Provence. Možná Vás někdy přepadla chuť projít se v levandulovém poli. Konečky prstů nechat volně plout mezi květy, nechat se svést tou omamnou vůní, která Vás nenechá myslet na nic jiného. Nebo se jen tak projít úzkými uličkami mezi domy. Obdivovat dřevěné okenice a atmosféru, kterou Vám každý jeden dům podstrkuje. Všechno je to takové jiné, křehké. Je to opět ta chvíle, kdy Vás přepadne chuť našlapovat tiše a obdivovat všechnu tu krásu okolo. Nenechat se ničím rušit, jen tak být v daném okamžiku. Jenže to už se z poza rohu line vůně palačinek a míchá se s vůní bylinek, které prodává šarmantní paní s drdolem v místním obchůdku. A tu už k Vám letí úsměv od pána, který prodává knihy na trhu. Vedle něj tančí charisma pouličního umělce a hned malinký kousíček dál už Vás lákají na čerstvou bagetu s kapkou božského olivového oleje. Takže bagetu? Nebo quiche, který na Vás pokukuje z pekařství od naproti? A co se ještě chvíli procházet na trhu, nebo uličkami, nebo si znovu přivonět k parfémům, které voní až hříšně?
Přesyceni všech těch dojmů a lidí okolo? Popojeďte jen o pár toulavých kilometrů dál... tam čekají rozlehlé vinice a ovocné sady, kouzelné olivové háje, vyhřátý písek a překrásná pobřeží, kde moře zpívá skalním stěnám. Tam pyšní se čistá příroda protkaná dramatickými kaňony i poklidnými lesy. Přírodní rezervace Camargue Vás v mžiku přinutí milovat krajinu, která Vás obklopí, a Canyon du Verdon uhrane svou mohutností a vyhlídkami, o kterých se Vám ani nezdálo. Provence má tolik tváří...
Unaveni po celém dni? Tak rychle domů, kde čeká tolik pěkných zákoutí, každé půvabné svým vlastním šarmem. Cestou si na trhu ještě vyberte čerstvou rybu a pozvěte ji na večeři, natrhejte si bylinky, a v pekařství si zabalte tu nejkřupavější bagetu. Komu je víno skvělým společníkem, tak ještě víno... a když víno, tak samozřejmě i sýry. Neumíte si vybrat? Věřte mi, všechny budou skvělé. A když už jsme u toho nakupování, tak pro jistotu ještě máslový crossaint a fíkovou marmeládu k snídani!

Poté už Vám ke štěstí chybí jen nechat svým tělem, a především svou myslí, procestovat ten obdivuhodný klid a pocit pohody, který Francouzi večer vytáhnou z nějakého veselého šuplíku... / nebo láhve skvělého vína:) /
Z téměř každého okna, každé terasy se ozývají spokojené hlasy a upřímný smích, cinkají příbory, voní večeře.
Já jsem ve vzduchu cítila štěstí...
Provence mě učarovala.
Je to šarmantní dáma, která mísí chutě, vůně a krmí oči nevídanou krásou.
Je to něco, čeho prostě nikdy nemůžete mít dost.
Někde hluboko v sobě cítím, že se jednou zase musíme vrátit zpátky...
Jeďte také!
A nechte se učarovat!

K.
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2017