teď a tady

mám jedno malé přání... 13. květen 2018
Neděle.
Neobyčejná - krásná - sváteční.
Neděle ozdobená tvářemi našich maminek.

Tahle - neobyčejná - krásná - sváteční - neděle má pro mě letos ještě o trošku větší hloubku.
Neprobudila jsem se dnes jako obvykle pouze s myšlenkou na moji maminku.
Probudila jsem se vedle mého muže a naší krásné dcery.

Probudila jsem se také jako maminka.

Proto bych dnes jako maminka chtěla vyslovit jedno malé přání...

Maminky, určitě na nás dnes bude myslet mnoho milých duší, které nás zahrnou úsměvy a láskyplnými slovy. Já bych si však přála, abychom se i my dokázaly těmi láskyplnými slovy občas pohladit. Jsem sice maminkou jen čtyři měsíce a 2 týdny (přestože mám nyní pocit, že jsem maminkou odjakživa :)), i za těch pár týdnů jsem však přišla na to, že na sebe někdy samy posíláme černé mraky, ze kterých prší smutek, úzkost, bezmoc i zlost. Svět se trošku zbláznil, a někteří lidé mají pocit, že znají recept na dokonalou mámu. Rádi ho servírují, kudy to jen jde, a tak se i my chvílemi necháme pobláznit, a uvěříme jejich představám o dokonalé mámě. Uvěříme tomu, že dokonalá máma zvládá péči o miminko bez jediného zaváhání, je měsíc po porodu zpět na své váze, hýří úsměvy posazenými na pečlivě namalovaných rtech, má za každou cenu vyšperkovanou domácnost, denně podává teplý oběd i večeři, a v lepším případě si večer ještě stihne skočit zacvičit nebo udělat manikůru.

Jak já jsem chtěla být takhle dokonalá. Chtěla jsem být tak dokonalá, až jsem první dny v roli maminky každičkou chvíli bojovala s tím, že nemám uklizeno a navařeno tak, jak bylo zvykem. Zoufala jsem si, že mi miminko pláče, přestože jsem už udělala všechno na světě, že nemám měsíc upravené nehty, že je mi milejší si o hodinu déle pospat, než si umýt a vyfénovat vlasy, že půl dne po bytě vykračuji v županu, nebo že mi na břiše zůstalo několik obrovských strií, ač jsem se celé těhotenství poctivě 2x denně mazala, a to i tehdy, když už jsem únavou padala k zemi. Tolikrát jsem se nechala udolat myšlenkou, že takhle se to přece nedělá, a pak jsem vyplakala rybník slz. Naštěstí se mi - i díky mému báječnému muži - jednoho dne rozsvítilo, a já jsem si uvědomila, že všechny ty teplé večeře, upravené nehty, nažehlené košile, umyté nádobí nebo navlněné vlasy, byly na pořadu dne předtím, než se mi stala ta nejbáječnější věc na světě.

Než jsem se stala mámou.

Nebudu Vám tady lhát, samozřejmě, že chci být mámou, která zvládá péči o miminko levou zadní, má čistou domácnost, servíruje teplou večeři, a ještě u té večeře vypadá trošku k světu, nad tím vším však chci být mámou, kterou zdobí vnitřní klid a úsměvy, a která má srdce a náruč dokořán pro svoji dceru a jejího tatínka. To je, podle mě, ten nejkrásnější úděl mámy.

To je, troufám si říct, ta maminkovská dokonalost.

A tak jsem si řekla, že přestanu ronit slzy, a pokud se za celý den zvládnu "JEN" s láskou postarat o naši dceru, a večer věnovat úsměv mému muži, který se právě vrací z práce, stačí to. A všechno ostatní - upravené nehty, vyfoukané vlasy, umyté nádobí nebo vyprané prádlo - bude bonus navíc. Alespoň prozatím... :)

Já jsem hrozný puntičkář, navíc netrpělivý, a když něco chci, chci to hned (pošlete, prosím, někdo, zlatou medaili mému muži, protože já bych se sebou žít nechtěla! :)). Sem tam mi skočí na záda pocit, že jsem nejneupravenější tepláková máma žijící v nejneuklizenější domácnosti široko daleko, a nejradši bych v danou chvíli okamžitě udělala všechno, aby tomu tak nebylo... ale nejde to. Teď už nemůžu držet krok se svým starým já. Mám totiž překrásnou dceru, a ta potřebuje svoji mámu. Dceru, která čeká na to srdce a náruč dokořán.

Víte, co je na tom všem nejlepší? Těm našim dětem je úplně jedno, že jim tu náruč nabízíme v teplácích, třeba i neučasené, upatlané od oběda, a s obrovským košem špinavého prádla za zády. Naše děti nevidí neučesanou upatlanou mámu v teplácích a koš špinavého prádla, naše děti vidí milující mámu s náručí dokořán. Naše děti jsou totiž ta nejchytřejší a nejupřímnější stvoření na světě, a moc dobře ví, že vřelou náruč nenahradí ani deset košů vyžehleného prádla.

Tak se pojďme zhluboka nadechnout a učit se od nich.

Věřím, že na konci života nebudeme počítat vyžehlené košile a naleštěná zrcadla, ale právě ty úsměvy, které jsme si s našimi dětmi a jejich tatínky vzájemně stihli vyměnit.

Objetí všem mámám - především té mé.

K.

PS: A ty obrovské strie jsou těmi nejsmysluplnějšími jizvami, které na svém těle mám!
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2018