teď a tady

6 let vdaná paninka 17. květen 2020
Prší.
Hodně prší. Vlastně lije jako z konve.
A to nezapadá do našeho plánu zavolat na sebe ANO pod širým nebem, mezi stromy zelenými.

Zvoní telefon, na obrazovce bliká obrázek mého budoucího muže:

"Lásko, teď už se musíš rozhodnout."

Přišel čas rozseknout, kde si to ANO řekneme. Venku, nebo uvnitř? Zbývá totiž tak akorát času na přichystání posledních věcí na obřad včetně posezení pro naše milé hosty. Čekali jsme do poslední chvíle, teď je ta chvíle tady. Pohlédnu z okna, které je zasypané kapkami. Můj budoucí muž v telefonu trpělivě mlčí. Takhle to přece nemělo být, prolétne mi hlavou. Mělo svítit slunce, nikoliv zběsile pršet celý týden před svatbou. Měla jsem procházet alejí stromů pod širým nebem. Měli jsme se po obřadu celé odpoledne pod těmi stromy povalovat na dekách a nacpávat se dobrotami. To, co se odehrává za oknem, jsme nechtěli...

Pak si vzpomenu, že toho nejsrdečnějšího muže, kterého si za necelou hodinu vezmu, jsem taky nechtěla.
A víte co? Z toho "nechtění" se nakonec vyloupla láska jako trám.

Podruhé v životě jsem proto uvolnila ruku, kterou jsem urputně svírala svůj ideál, a vdala jsem se v dešti.
Bez odhalených ramen, v bílém svetříku, který jsem sháněla na poslední chvíli.
S navlhlými vlasy žijícími si pod kapkami deště svým životem.
S červeným studeným nosem.
S vlečkou od bláta.

A byl to co?

Byl to nejbáječnější den v našich životech...

(to jsme ještě netušili, že ten nejbáječnější den prožijeme o pár let později v Praze 4 - Podolí :))

Přes deset let mám po boku tohoto úžasného muže, který vůbec nezapadal do mých ideálů o vysokých kudrnatých volnomyšlenkářích. Někoho, komu jsem před 6 lety dala svou ruku, srdce i duši. Někoho, kdo mě celou tu dobu vroucně drží, a každý den mi znovu ukazuje, že štěstí míváme často přímo před nosem, jen na něj přes své ideály mnohokrát nevidíme. Jsem vděčná sama sobě, že jsem ty oči tenkrát dokázala otevřít. Když se nám to povede, mohou se dít věci...
Já jsem mohla poznat nepodmíněnou čistou lásku, která hřeje od hlavy až k patě.
Lásku, o které jsem ani v nejnaivnějším snu nesnila.
FAKT, na holý pupek přísahám!

Ale nemyslete si, že je to u nás jen sluncem zalité. Není. Máme svá nahoru a dolů, své radosti i starosti. Máme dny, kdy se jen smějeme, stejně jako dny, kdy byste u nás smích hledali jako jehlu v kupce sena. Tuhle mi manžel při procházce lesem jen tak z ničeho nic pohlédl do očí, a řekl: "Lásko, ty jsi s přibývajícími roky krásnější a krásnější, ale taky mi víc a víc lezeš na nervy...".

No, tak dík! :D

Taky se na sebe umíme zamračit, taky si lezeme na ony nervy (já teda umím na ty manželovy vylézt PODSTATNĚ výš, než o na na ty moje), taky máme jeden druhého v určitých chvílích plné zuby. Ale na konci dne tam je...

L Á S K A.

A taky úcta jednoho ke druhému.
A vděčnost. Vděčnost za to, že jsme se našli, že jsme zdraví, a že se máme.

Nikdy nenechte slunce zapadnout nad vlastním hněvem.

Nechte na konci dne vždycky vyhrát lásku.
Je to povznášející.
Věřte mi ;)

Tak na lásku!
Na mého úžasného muže!
A na naši krásnou chytrou holku, která dala naší L Á S C E úplně jiný rozměr.

Užijte si pohodovou neděli,

K.

-----
PS: K výročí jsme si nadělili vchodové dveře.
A taky mi manžel splnil další sen - udělal ze mě na chvíli Bejby !
Neměl tílko jako Johnny, ale to mu odpouštím! ;)
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2020