teď a tady

Znáte ty chvíle, kdy cítíte pokušení, ale odoláte mu? A znáte ty chvíle, kdy odoláte, a vzápětí si uvědomíte, že odolat tomu pokušení, byla největší chyba v životě, protože jste mohli mít v kuchyňce další pár nejroztomilejších talířů?

Přesně takový příběh se váže k těmto báječným Bed&Breakfast dvojčatům. Je to už nějaký ten pátek od chvíle, kdy jsem je poprvé spatřila v jednom obchůdku. Pokušení na mě z poza rohu skočilo rychlostí blesku. Ale já odolala. Byla jsem na sebe pyšná. Vyhrála jsem nad svým marnivým JÁ. Nasedla jsem na metro, a těšila se, až se budu doma manželovi chlubit, že už nejsem nezvladatelnou nakupovací královnou. Jenže hned v první stanici si přistoupil i vtíravý hlas pokušení.

Byla to chyba! Byla to chyba!
Měla jsi je koupit! Měla jsi je koupit!
Nejroztomilejší talíře! Nejroztomilejší talíře!
Už je má určitě někdo jiný. Už je má určitě někdo jiný!

Co se asi mohlo stát? Ano. V nejbližší stanici jsem odhodlaně vyběhla jako SUPERHRDINKA a vrhla jsem se zpět proti směru. A bylo mi úplně jedno, jak moc jsem marnivá nezvladatelná nakupovací královna. Teď se počítají sekundy! Byly tam. V mžiku je pevně svíraly mé dychtivé dlaně. To bylo štěstí. Ale jen na chvíli. Pokušení, to je totiž prevít na entou, a když zjistí, že má navrch, tak se teprve začne předvádět.

Víc! Víc! Víc! Potřebuješ víc! Ozývalo se ze všech stran tím vtíravým hlasem.

Jenže víc už nebylo. Poslední 2 kousky. Poslední. A tak jsem si alespoň tyhle dva odnesla domů. Avšak cestou necestou se mi ještě v hlavě začaly koulet myšlenky sem a tam. A já si uvědomila, že si takové překrásné talíře mnohem víc zaslouží můj nejlepší přítel, který si zrovna do kapsy zastrčil klíč od nového bytu a těšil se na nové začátky. Ty talíře byly jako stvořené pro tohle těšení. Pro vzrušující začátky a snídaně v jeho rytmu.

Tak putovaly k mému nejlepšímu příteli a já z toho měla obrovskou radost, protože on měl radost taky. Taková opětovaná sdílená radost, to je totiž balzám na duši. Někdy se mi po nich sice zastesklo, ale věděla jsem, že jsou zahrnovány láskou a šibalskými pohledy u chutných snídaní. Bylo jim dobře.

Uběhlo pár dní, týdnů, měsíců a já na ty překrásné kulaté talíře oblečené v černobílých tónech zapomněla. Až jednou jsem zase nakráčela do toho kouzelného obchůdku, kde se na poličkách pompézně předvádí desítky nápaditých dekorací. A to na mě už něco pokukovalo...

Našly si mě.

A tak se Vám teď můžu pyšnit, jak mám báječné talířky, které dělají tolik krásy a radosti.

No a aby toho nebylo málo, tak se budu pyšnit ještě mnohem víc. V rytmu chevronu. A nejlépe bych u toho pyšnění ještě zpívala zig-a-zig-ha jako holky ze Spice Girls ve Wannabe. Pár dní na to si mě totiž našel ještě jeden černobílý pár.

Tak obyčejný. Tak krásný.

A tak teď servíruji ještě o ždibíček radši.
A snídám na vlnách černobílé.
A zpívám Wannabe od Spice Girls.
Nebo Cik Cak od Lunetic.

Ach, ty devadesátky!

O těch zase příště.

K.