teď a tady

3 měsíce a 2 týdny.
Tak dlouhou jsem mámou.

Na den přesně.

V jednu chvíli jsem okamžitě zpátky na pokoji v Podolí. Připadá mi, jako by se to všechno odehrálo včera. Přesně si vybavuji tváře sestřiček i usměvavých pánů doktorů. Slyším tlukot srdíčka na monitoru, naříkání dlouhovlasé paní, kterou právě odvážejí na porodní box, i kroky na chodbě. Vidím mého muže, jak na rozkládacím křesle hledá tu správnou polohu pro přenocování. Láduje se třetím kouskem štrúdlu, který jsem pár hodin předtím upekla. Najde si mě dokonce i ten vrzající zvuk postele, jež se ozval pokaždé, když jsem seskakovala dolů a utíkala na toaletu, nebo rytmické bubnování skákajícího balónu. V pozadí hraje hudba, přes okna se k nám natahují paprsky slunce, ručičky na hodinách utíkají. Můj muž mě sleduje hlubokým pohledem, jemně mě hladí po ruce. Všechny jeho doteky jsou tak akorát. Pomáhají, neobtěžují. Zavírám oči, soustředím se jen na to malé stvoření uvnitř sebe, a nechávám sebou proplout tu nejsilnější emoci v mém životě.

"Tatínku, zvoneček, zvoňte na pana doktora," zavolá usměvavá porodní asistentka Klára.
A najednou je tam s námi.

Naše Amélie.

Prostě jako by to bylo včera.

A pak je tady i ona druhá chvíle.

Kdykoliv se Amélii zadívám do očí, dojem včerejška mizí v nedohlednu.
Mám pocit, jako by tady s námi ty rozverné oči byly odjakživa.
Jako bychom do nich hleděli celý náš život.

A tak se pouhé 3 měsíce a 14 dní mohou převléknout za 15 neskutečných týdnů, během kterých jsem stihla vyletět do oblak, spadnout k zemi, odrazit se, pomalu opět stoupat vzhůru, a vnímat tu nekončící lásku, která se s každým dalším dnem rozpíná více a více. Mateřství je pro mě zrcadlem. Ukazuje radosti, smích a nekonečné štěstí, ale také starosti, slzy a křehkou zranitelnost. Pohání mě kupředu, pomáhá mi najít zbytky energie ve chvilkách korunovaných bezmocí a zoufalstvím, a nenásilně poukazuje na ty malé životní radosti, které dělají veliké dny.

Učí mě být lepším člověkem.

Ženou.
Mámou.

Dokazuje mi, že ženské tělo v sobě nosí nepředstavitelnou vnitřní sílu, a je schopné velkých i malých zázraků.

Za těch 15 týdnů jsem se naučila tolik nového o světě a o životě, ale především sama o sobě. Nesčetněkrát jsem se na sebe nazlobila, protože jsem mnoho situací mohla zvládnout s nadhledem. Bez stresu a slzavého údolí. Bez napjaté atmosféry. Bez hněvem zalitých slov, která jsem - zklamaná sama ze sebe - občas namířila proti mému muži. Prožila jsem desítky momentů, na které vůbec nejsem pyšná, s čistým svědomím však mohu říci, že ze mě každá chyba a každý přešlap dělá mámu, kterou chci být. Mámu, která nosí v batohu na zádech více trpělivosti a úsměvů. Mámu, kterou nerozhází plný koš špinavého prádla, nebo neumyté nádobí. Mámu, která nesrovnává. Mámu, která nelpí na zbytečnostech. Mámu, která se neplácá v tom, co bylo. Mámu, která se neplácá ani v tom, co bude. Mámu, která žije teď a tady, a pro každý jeden okamžik má náruč dokořán.

Mámu, která žije pro svou dceru a jejího tatínka, ale taky pro sebe.

Z našeho tříkilového miminka je dvojnásobná modrooká slečinka, jejíž pohled hřeje na duši. Den začíná úsměvem a šarmantním brbláním, okolí sleduje tak, že by i Kelišová záviděla. Koníčky pase jedna báseň, nožky zvedá k nebesům, a když se do toho opře, téměř už válí sudy. Na svačinku má nejradši ručičky, které si zvládá do pusy nacpat tak, až se to občas na malou madam nehodí, a světe div se, vypadá to, že se v té malé pusince klube první zoubek.

3 měsíce a kousek.

Tolik stačilo tomu bezbrannému miminku k tomu, aby se z něj vyklubala překrásná svérázná holčička, která svému tatínkovi a mamince pomáhá najít krásnější a šťastnější JÁ.

Děkujeme, Amélie!

Těšíme se na každý další den s TEBOU.

Máma a táta