teď a tady

6 neděl. O těch Vám dnes chci psát.
Zavřeli jsme za nimi společně všichni 3 dveře.
Otočili klíčem.

A upřímně se Vám přiznávám, že jsem oněch 6 neděl ke dveřím vyprovázela s obrovskou úlevou na duši.

Tuze ráda bych Vám tady do řádků napsala, že za sebou máme 6 báječných týdnů, ony k tomu sociální sítě doslova vyzývají. Jsou protkané obrázky překrásných malých ručiček a nožiček, spokojených tváří miminek choulících se do deky či ke svému muchláčkovi, a usměvavých maminek odrážejících synonymum životního štěstí. Přála bych si tady vykřičet, že i my jsme byli každou vteřinu oním synonymem životního štěstí, ale to bych Vám lhala do tváře. Možná existují maminky, které se celých 6 neděl vznášejí na oblaku zmíněného štěstí, a pokud ano, pak si přeji více takových maminek, protože by to znamenalo více spokojených miminek, moje pravda je ale jiná. Můj oblak štěstí plul během těch 6 neděl občas trošku rychleji a já jsem k němu marně natahovala ruce. Stála jsem v jeho stínu a čekala na paprsky slunce. Byly chvíle, kdy se dokonce schoval v nedohlednu, a to jsem nesmírně ocenila, když ty ruce někdo natáhl směrem ke mně a zahřál mě v nich. Alespoň na krátký okamžik. Ano, každý den byl ozdoben alespoň jedním obrovským úsměvem a nekonečným pocitem radosti, pokud byste se však podívali pod pokličku, i za tím největším úsměvem by na Vás vykoukla krokodýlí slza, svíravý pocit v hrudi, nebo vtíravá myšlenka.

Víte, děti jsou pro mě tím největším zázrakem. To, že se obyčejné malilinkaté "semínko" za několik měsíců rozroste do krásy a rozbuší v bublině plné vody své srdce, je neskutečné. To, že se pak lusknutím prstu z toho svého poklidného vodního světa rozhodně přijít na svět náš, nadechne se a rozdá kolem sebe tolik bezpodmínečné lásky, to už je vlastně k nevíře. No a fakt, že se ve tváři toho malinkého stvoření, které hravě zvládne rozdávat lásku a radost ve vodě i na souši, zrcadlí to nejhezčí z její/jeho maminky a tatínka, to už je zázrak zázraků.

Všechny tyhle pocity a zázraky zázraků, a taky usměvavé maminky všude okolo, mě vedly k představě, že se jednou - až si nás nějaké to pidi stvoření vybere - budu 24 hodin denně / 7 dní v týdnu vznášet na tom vysmátém oblaku. Co oblaku, doslova obrovitánském velemraku radosti, ze kterého bude štěstí zběsile kapat proudem. Nebojte, on ten mrak opravdu existuje, a opravdu z něj to štěstí kape, jen někdy méně, než by bylo v danou chvíli třeba, a na to se mnohdy dopředu bohužel nedá připravit. Proto Vám teď otevřeně píši nejen o obrovských úsměvech, ale i o těch krokodýlích slzách, obavách, strachu či bezmoci, která se také umí pověsit okolo krku.

Jakmile se Amélie přikutálela na náš svět, zaplavilo nás s mužem neskutečné štěstí, a radost, která by mohla malovat obrázky. Stali jsme se mámou a tátou, přivítali se s naší překrásnou dcerou, a cítili, že TEĎ jsme kompletní. Kořeny lásky, kterou k sobě s mužem chováme, se rozběhly do všech světových stran a protancovaly se ještě hlouběji do našich srdcí. Zní to jako pohádka, ano, ale každá mince má samozřejmě dvě strany. Nikdo nás nepřipravil na to, že v našich srdcích po boku toho štěstí a nepopsatelné lásky zakoření i strach, který dokáže sevřít tak silně, až duše bolí.

Otázkou zůstává, zda-li se na ten strach vůbec dá připravit? Domnívám se, že dokud si s ním nepotřeseme rukou, tak nedá. Neznamená to však, že musíme stát v koutě, nechat se jím pohltit. Něco dělat můžeme - můžeme o něm mluvit a být k sobě více upřímní. Přiznat jej, připustit, že přijde, a že už zřejmě nikdy neodejde. Můžeme o něm nahlas říci, že dokáže potrápit, unavit i rozplakat, a že když nás dostane do svých spárů, neznamená to, že jsme selhali. Znamená to, že jsme jednoduše lidské bytosti, které mají právo padnout na kolena, když dojdou síly.

Není totiž důležité, kolikrát na ta kolena padneme, ale kolikrát se z nich opět dokážeme zvednout.

Podívat se strachu upřeně do očí, udržet hlavu vzhůru a najít vnitřní sílu, která nás požene k lepším zítřkům.
Jít v černých chvílích štěstí trošku naproti.
Věřit sám v sebe.

V porodnici jsem si každý den představovala, jaké to bude, až se zabydlíme v tom našem "doma".
Celým svým já jsem čekala na větu:

"Zavolejte tatínkovi, maminko. Jdete domů."

Dočkala jsem se.

Brzy jsme s mužem stáli v ložnici nad postýlkou a nevěřícně zírali na ten tříkilový zázrak. I v té docela malé postýlce se to drobátko ztrácelo a zdálo se být křehčí než babiččin porcelánový hrneček. A tak mě během toho nevěřícného zírání najednou přepadly pochybnosti, zda-li dokážu to křehké drobátko ochránit, a dát mu vše, co potřebuje. Uvědomila jsem si, že už nemám v zádech sestřičky ani pány doktory, a že jsme s mým mužem jediní, koho to stvoření má. Každá jeho radost, ale i bolest, byla od té chvíle i naše. Do toho se klíčovou dírkou připlazil strach. Našel si mě několikrát denně v tu nejméně vhodnou dobu, vkládal mi do hlavy vtíravé myšlenky, a scénáře, které svíraly uvnitř. Když Vám do života totiž vpluje tohle malé tlukoucí srdce, láska, kterou k němu vzplanete, může až vyděsit. Člověk si uvědomuje to ohromné pouto, cítí ho každým kouskem svého těla. Rovněž moc dobře ví, a tyhle vtíravé myšlenky bolely ze všech nejvíc, že když už v životě něco má, také o to může přijít. Jakkoliv jsem si rozumem dokázala vysvětlit, že jsou tyhle strachem napsané scénáře zbytečné, a akorát zabírají místo radosti, emoce si o tom myslely svoje. Rozum byl všemi těmi pocity prachsprostě zašlapán do země, a mně v tu chvíli nezbývalo nic jiného, než si ten koktejl strachu a úzkosti vypít až do dna.

A pak jednoho dne přijde bezesná noc, únava, horečka nebo zimnice, bolest, neutišitelný pláč a třeba taky i studená neosobní bezmoc. Nikdo z těchto jmenovaných se neptá, zda-li je zrovna správná chvíle, čas či nálada, prostě přijdou. Jen tak. Studená neosobní bezmoc si ke mně přisedla hned druhý den po návratu domů. Amélie se doslova topila v mateřském mlíčku a uprostřed noci se mi během kojení zalkla tak škaredým způsobem, že nemohla popadnout dech. To, jak jsem se v tu chvíli cítila, nejde vložit do slov, co však vložit do slov chci, je obrovský vděk. Byla jsem v tu chvíli vděčná sama sobě, že jsme s mužem během mého těhotenství absolvovali předporodní přípravu, jejíž součástí byla první pomoc miminkům. Aniž bych se v tu chvíli totiž zamyslela, dokázala jsem Amélii obratem pomoci.

Bylo to jen pár vteřin, ale když vedle Vás uprostřed noci najednou leží to malé tělíčko, lapá po dechu, a ztrácí se, i vteřiny se tváří jako dlouhé hodiny. Měla jsem pocit, že tam spolu bojujeme věčnost. A nebojovaly jsme jen tuhle noc, bojovaly jsme pak několikrát denně u každého kojení, a občas stále bojujeme. Přestože jsem se snažila udělat všechno možné i nemožné pro to, aby se už situace neopakovala, a dodržovala veškerá doporučení, která jsem posbírala od paní doktorky nebo laktační poradkyně, škaredé zalykávání a lapání po dechu nás doprovází i nyní. Nezbývalo nic jiného, než to prostě přijmout jako fakt, a věřit sama sobě i Amélii, že si navzájem dokážeme pomoci. Doufat, že až se laktace upraví, Amélie trošku povyroste a bude zase o fous šikovnější, budeme spolu bojovat ještě úspěšněji, až se jednoho dne probojujeme k poklidné chvilce neovlivněné strachem z toho, co přijde. Ke chvilce, kdy nebudeme vnímat záludné obavy. Chvilce, kdy budeme - srdce na srdce / kůže na kůži - vnímat jedna druhou, a NIKDO a NIC nás z toho krásného okamžiku nevyruší.

Přestože mě každé Amelinčino lapání po dechu vnitřně postraší, dnes už to škaredé zalykání beru jako běžnou součást našich "mléčných chvilek". Věděla jsem, že k tomuhle nadhledu musím dojít, jinak by mě ty strachy docela pohltily. Nebylo to ovšem jen tak, cesta to byla těžká, protkaná zástupem pochybností, probděných nocí a krokodýlích slz. Žádná maminka přece nechce, aby se z okamžiku, kdy má její dítě spokojeně ležet u prsu, sát a oddychovat, stal obávaný moment, během kterého je nutné miminko několikrát denně nahodit na předloktí, plácat jej po zádech, a čekat, zda-li se nadechne. Ty první dny jsem se obávala každého kojení, sledovala jsem hodiny, a když už se blížil čas, cítila jsem, jak ve mně ta úzkost roste a rozpíná se. Hlavou mi létaly černé myšlenky. Štěbetaly jedna přes druhou, a povídaly něco o tom, co budu dělat, když se Amélie nenadechne a nepodaří se jí mléko vykašlat. Představovala jsem si, jak bych zareagovala, tiskla jsem mobil v ruce, a číslo na záchrannou službu jsem měla uložené ve zrychlené volbě. Do toho jsem si moc dobře uvědomovala, jak tímhle stresem ubližuji nejen sobě, ale také Amélii, a byla jsem naštvaná sama na sebe, že nám na tu váhu těžkostí ještě přikládám. Takový malý mateřský začarovaný kruh, ze kterého se muselo ven. Jinak by to bylo na úkor mysli, srdce a také duše.

Možná díky tomuhle strašidelnému začátku si mě pak všechny ty strachy, obavy a úzkosti nacházely snáze. Možná také proto, že máme rodiny na druhé straně Republiky a maminčino objetí nebylo k dispozici 24 hodin denně. Možná proto, že jsme na Amélii dlouho čekali s otevřenou náručí, a její narození v žádném případě nebereme jako samozřejmost, ale jako obrovský zázrak a dar. Možná proto, že nás tohle naše bojování má ještě více stmelit a naučit nás něco nového. Možná proto, že naše dcera opravdu je modrookou bojovnicí.

V každý jeden černý okamžik jsem myslela na rodiny, které neměly to štěstí, aby se jim narodilo zdravé donošené miminko, a ani v nejmenším si nedokázala představit, jaké obavy a strachy je mohou pronásledovat. Myslela jsem na ostatní maminky, a ptala se sama sebe, zda-li také bojovaly nebo bojují. Myslela jsem na to, jestli je ten můj úzkostlivý koktejl normální, a podává se během dne i někomu jinému, než mně. Myslela jsem na to, zda-li přijde den, když už mi ten koktejl nikdo a nic nenamíchá.

Víte, já jsem věčný optimista a celoživotně se mi vetšinou cokoliv, do čeho se pustím, tak nějak přirozeně daří od ruky. Mám na sebe odjakživa dost tvrdý metr a kladu na sebe občas přehnané nároky. Málokdy si dovolím před něčím utéct, nebo právě padnout na ona kolena. Těch uplynulých 6 neděl mě na ta kolena však doslova srazilo. Procházela jsem se labyrintem svých největších slabin a prozkoumala jej až do morku kostí. Nebudu se však litovat, protože jen díky tomu, že jsem se dotkla dna, jsem se zase mohla odrazit nahoru...

A tak bych teď chtěla poslat pár slov všem maminkám, které někdy bojovaly, bojují, nebo bojovat budou...

Nebojme se v tomhle na oko dokonalém světě otevřeně přiznat, že nejsme bezchybně fungujícím strojem.
Nebojme se vyslovit, že mateřství je jedna z nejkrásnějších, ale také nejtěžších životních rolí.
Nebojme se slevit ze všech těch nároků, které na sebe klademe.
Nebojme se nahlas pojmenovat to, co nás trápí.
Nebojme se požádat o pomoc.

A především...

...neberme fakt, že jsme na konci dne obyčejnou zranitelnou lidskou bytostí, která potřebuje obejmout či pohladit slovem, jako prohru.

Naopak.

Uvědomovat si sebe sama, být k sobě upřímná, a žít v souladu s tím, co cítím, je totiž tou největší výhrou na světě.

Nemohu mluvit za ostatní, ale mohu mluvit za sebe...

Maminky - novopočené, budoucí i Vy zasloužilé, které zrovna teď potřebujete pohladit slovem...

Nejste v tom samy!

Myslíme na Vás a posíláme Vám s Amélií především čistou mysl, klidnou duši a jedno vroucí objetí.
Nezapomeňte, že i ten nejčernější mrak jednou odpluje a paprsky slunce opět budou hřát.
Všechny ty strachy, obavy, úzkosti i krokodýlí slzy mají smysl.

Jednoho dne se na Vás totiž to malé křehké děťátko usměje, nebo Vás chytí za prst.
Začne spokojeně oddychovat, a Vy si uvědomíte, že právě tohle - VY - jste všechno, co to malé stvoření potřebuje.

Vy!

A to je přesně ten pocit, pro který se vyplatí bojovat.

Za lásku.
Za lepší zítřky.
Za to nepopsatelné pouto, které už nám nikdo nikdy nevezme.

Bojujte.
Milujte.
Žijte.

Bojujeme, milujeme a žijeme s Vámi.

Teď a tady.

K+A