Tyčí se k nebi, pyšně nahlíží na svět okolo, a všemi zraky střeží údolí.
Vrcholky hor.
Jsou to právě ony skalnaté dámy, které mě na Švýcarsku vábí nejvíce. Stát tam a hledět. Vědět, že ať se otočím na jakoukoliv stranu, vždycky mě bude minimálně jedna z nich v tichosti sledovat. Nabažit se toho zvláštního pocitu, který v danou chvíli odpočívá na rameni, snad ani nejde. Člověk si v té velkolepé kráse připadá malý, a celým svým já si uvědomuje sílu, kterou příroda drží ve svých dlaních. Co víc, tak nějak vnitřně cítí, že je to dobře.
Země sýrů a čokolády byla první stanicí naší cesty necesty, a co Vám budu povídat, nemohli jsme si přát velkolepější začátek. Od prvního momentu to dýchalo tím typickým rytmem, řádem, čistotou a péčí. Nezáleží na tom, zda-li jste právě na čtyřech kolech vpluli do víru švýcarské dálnice, nebo si vychutnáváte procházku okolo jednoho z mnoha jezer, za rukáv Vás tak jako tak chytí dojem, že místní lidé chovají úctyhodný kus respektu k tomu malému kusu země, který je obklopuje.
Stejně tomu bylo v kantonu Ticino, kde jsme čerpali energii do batůžku.
Chvíli v údolí, chvíli v horách.
Chvíli na slunci, chvíli mezi kapkami deště.
Chvíli pod průzračnou oblohou a chvíli v tajemné mlze.
Pokaždé však spolu.
Chtěla bych Vás na chvíli vzít s námi.
Půjdete?
Lavertezzo
Údolí Verzasca vesničky Lavertezzo vypadá, jako by jej někdo vymaloval na zakázku do pohádky. Pod vzrostlými lesy se schovávají starobylé domy obklopené loukami a vinicemi, prosté kostelíky vyhlížející do dálky, visuté mosty, i tradiční celokamenné domy z břidlice. Smaragdově průzračná voda protékající mezi mohutnými žíhanými balvany Vás naprosto očaruje. O Lavertezzu se říká, že je nejmalebnější částí jižního Švýcarska, a my už víme proč.
Na konci údolí se pyšně vystavuje hráz "Diga di Contra", ze které se James Bond ve Zlatém oku mužně spustil hlavou dolů bez jediného zaváhání. Je proslulá svou monstrózností a neskutečnými výhledy. Co k ní říci? Její monstróznost je opravdu velkolepá. A výhledy? Stojí za to. Pod nohama skalnaté údolí, z jehož hloubky šimrá v břiše, nad hlavami špičaté hory šplhající až nad mraky. Ptáte se, zda-li jsme se také vrhli dolů hlavou napřed? Zklamu Vás. Odvahy ten den z mraků napršelo hrozně málo, a taky jsme se s mužem jednohlasně shodli na tom, že máme pro 300 franků lepší plán, než jeden hrůzostrašný seskok do skalnatého pekla. Příště si však odvahu nasbíráme do zásoby, a věřte mi, těch 220 metrů sfoukneme mrknutím oka, o tom žádná.
Ascona
Závěr našeho švýcarského putování patřil bývalé rybářské vesničce. Chvíle v Asconě byly ozdobeny hřejivým sluncem a klidnou oblohou. Na hladině jezera Maggiore se poklidně slunily lodě, ptáci přelétávali sem a tam, jemný vítr občas zašimral ve tvářích. Jako by se ve vzduchu ještě na chvíli chtěly potulovat zbytky léta, taková atmosféra s námi posedávala na břehu. Jak by taky ne, Ascona je nejníže položeným švýcarským městem. V historickém centru kromě lákavých kaváren potkáte třeba i palmy, a ve společnosti usměvavého slunce nebudete ani na chviličku pochybovat o tom, že jste na jihu. Domečky v úhledných kabátcích stojí jeden vedle druhého a také nastavují tvář teplým paprskům. Nenápadně pozorují usměvavé tváře nad šálkem kávy, nebo třeba malíře kmitající štětcem po plátně. Ascona je jednoduše šarmantní dámou, která nosí esa v rukávu. A proto budete-li ji mít někdy po cestě, nachytejte v ní pár okamžiků, možností se Vám opravdu naskytne nespočet.
Z Ascony se s Vámi dnes rozloučím, neboť je čas popojet zase kousek dál.
Otevřít náruč novým dobrodružstvím.
Posbírat plné kapsy zážitků.
Žít.
Arrivederci Svizzera.
K.
