teď a tady

Vy to zřejmě ještě nevíte, ale v sobotu večer se v mém mrňavém světě odehrála jedna malá, a přesto TAK VELIKÁ, premiéra. Poprvé jsem si jako máma po uspání naší malé madam odskočila na taneční parket. Nevěříte? Věřte! Devátá večerní v onu chvíli nebyla o teplácích a oblíbených ponožkách, ale o krásných šatech a vysokých podpatcích.

Jaké to bylo?

Nezvyklé.
Stresující.

Ale nesmírně osvobozující.

Zase si po nějaké době navlnit vlasy, oprášit tužku na oči, nechat na sobě plně rozvonět milovaný J'adore, vykročit s tou nejvíc pidi kabelkou, potkat oblíbené tváře, nasbírat s nimi úsměvy do kapes, cítit vděčnost za opravdové přátelství, vystřihnout na tanečním parketu otočku, za kterou by se nestyděl ani Danny z Pomády, opět vidět mého muže v kšandách a košili, zalíbeně si povzdechnout nad tím, jaký je to švihák lázeňský, a i po 9 letech v jeho pohledu najít tu jiskru.

Tolikrát jsem o téhle chvíli přemýšlela.
Tolikrát jsem o ní snila.
Tolikrát si ji přála.

Kdy?

Když jsem se cítila svázána jako nikdy předtím, byla doslova ušlapaná rutinou všedních dní a vyčerpaná z nekončícího vstávání a uspávání, když se mi po tvářích koulely slzy jako hrachy, protože mi na záda skočila bezmoc, když jsem v poslintaném triku večer ručně předpírala oblečení naší malé madam, když můj muž opakovaně přicházel pozdě z práce, protože si jej žádal důležitý projekt, nebo když mě uprostřed noci dohnala úzkost a strach.

Jeden večer jako za starých časů.

Jeden.

To jsem si v těch temných chvílích přála.
V sobotu si mě ten večer našel.
Co mi přinesl?

Asi padesát kilo energie do dalších týdnů, možná měsíců, ale taky zjištění, že bych ty večery v teplácích po boku malé tvrdohlavé nespavé koblihy, a mého muže, který mě dokáže vytočit -stopadesátpěti-tisíci- způsoby, nevyměnila ani za trilión tanečních otoček a osvobozujících večerů.

Přišla jsem na to, že jakkoliv to na parketu mezi milými tvářemi bylo osvobozující a žádané, moje srdce a myšlenky byly úplně někde jinde.
Tušíte správně, tulily se v postýlce k naší malé madam.

Spinká?
Nepláče?
Co když má bolest?
Odkopala se zase?
Není jí zima?
…

Tyhle otazníky už mi budou na rameni zřejmě vysedávat celý život.
Nebo to přejde?

Ať tak, či tak, jedno je jisté… takový večer si jednou za čas zaslouží každá máma. Nejen pro ten pomyslný kufr plný energie, který si s sebou odnese, ale také pro ten pocit, který ji pak doprovodí domů. Protože… a znovu věřte, nebo ne, když jsme se s mužem vraceli domů, nemohla jsem se dočkat, až nám o půl 6 ráno zase budou skákat pidi nožky po hlavách… :)

Závěrem ještě jedno veliké HURÁ nevěstě a ženichovi - Maruško a Honzo, ať Vám láska kvete, a OBROVSKÉ DÍKY mému muži za to, že mě na můj nejmilovanější HŘÍŠNÝ TANEC nenechal sedět v koutě, protože vím, jak to na tanečním parketu nenávidí.

Miluje mě, je to jasné!

A já jeho, to se ví! :)

K.

-----
PS: Babi, dědo, teto - díky za hlídání! *