teď a tady

V pondělí jsem Vám na sociálních sítích psala o tom, že mě letos advent sice předběhl, nicméně mu jsem úspěšně v patách. Během Amiščiného dopoledního šlofíčka jsem začala tvořit věneček na dveře, a plánovala jsem si, že až se nám táta večer vrátí z práce, dotáhnu tu adventní atmosféru u nás v bytě do zdárného konce. To jsem ještě nevěděla, že pro mě za pár hodin přestane celý advent existovat, a že i já budu mít někoho v patách.

Vlastní svědomí.

Ze startu týdne jsem prožila dvě nejdelší sekundy svého života. Dvě obyčejné sekundy, které mohly změnit úplně všechno. Naše odpolední vykračování Karlínem skončilo stejně rychle, jako začalo, a místo korun stromů jsme den završili pohledem do ostrého světla v zubní ordinaci.

Hloupost, naprostá hloupost, ale stala se. Nedokážu to vrátit zpátky, přestože bych si to strašně přála. Ten příběh začíná rozvázanou tkaničkou na botě, a končí pláčem a naraženým zubem. Dvě sekundy. Dvě sekundy, během kterých jsem si před kočárkem přidřepla, abych si zavázala tkaničku. Než jsem tak udělala, kočárek se rozjel, předními kolečky sjel z obrubníku, a převážil se.

Jak se to mohlo stát?
Jak se to mohlo stát?
Jak se to mohlo stát...

...běží mi v hlavě stále dokola. Mám za to, že jsem kočár zabrzdila, vždycky to dělám, i když jen odemykám vchodové dveře domu. Kde je ovšem pravda? Třeba jsem brzdu nesešlápla úplně, třeba jsem ji nesešlápla vůbec. Nevím, nepamatuji si. Ať tak, či tak, scénář je pořád stejný. Kočárek v něm leží na dlažebních kostkách a naše dcera leží pod ním.

Na tuhle nejrychlejší, a přesto nejdelší, chvíli svého života, nikdy nezapomenu.

Ten pocit, který mi totiž seděl na ramenou, když jsem vyskočila, abych kočárek postavila zpátky, se zapomenout nedá. Ta překvapující nejasnost celé situace, ta rychlost daného okamžiku, to uvědomění si, že kočár ležící na zemi, je ten, který stál před sekundou přede mnou, ta úzkost, která svírá srdce v hrudi.

A strach.

Ten obrovský strach z toho, co mě v tom kočárku čeká.
Ten obrovský strach pohlédnout pravdě do očí...

V pohledu mnoha je to jen trocha pláče, rozkousnutý ret a naražený zub. Takové věci se prostě stávají, říkává se. Ano, vím, stávají se. Také vím, že jednou třeba opravdu bude hůř, jak často slýchávám. V mých očích to ale jednoduše není jen trocha pláče, rozkousnutý ret a naražený zub. V mých očích je to selhání. Jsem na sebe naštvaná, jsem ze sebe zklamaná, jsem smutná z toho, že se stala taková zbytečnost. Kdyby sebou Amélie plácla na zem v zápalu hry, určitě by mě to mrzelo, ale řekla bych si: "...to dítě hold musí žít, tohle se prostě stává...". To, co se nám ovšem stalo v pondělí, by se stávat nemělo. Mrzí mě to o to víc, že jí každý den od rána do večera potichoučku našlapuji za zády, abych tam byla, kdyby náhodou. Abych tam byla, kdyby ta svobodná hra byla příliš pro její malé nožky, pro její zaneprázdněnou hlavu, pro její neposedné ručičky. A pak stačí dvě sekundy...

Odpuštění.

To je teď kromě každodeního zpívání rozviklanému zoubku o tom, že se určitě uzdraví, hlavní cíl. Vím, že si musím odpustit, a jít dál. Moc dobře to vím. Ustaraná máma, která se nechává požírat výčitkami, je to poslední, co naše děvčátko potřebuje, jen veřejně přiznávám, že mi to bude chvíli trvat. Na každém rohu totiž potkávám myšlenky začínající slovem "kdybych"...

Kdybych tu procházku nechala na později...
Kdybych si místo bot s tkaničkou vzala boty na zip...
Kdybych si přidřepla vedle kočárku, nikoliv před ním...
Kdybych měla Amélii v kočárku otočenou čelem k sobě...
Kdybych zastavila o půl metru dál, kde u obrubníku stála zaparkovaná auta...

Je to jedno velké "kdybych".

Nikam sice nevede, ale asi bude ještě pár dní vysedávat u nás na gauči.

Víte, já věřím, že všechno má svůj smysl, a snad - jednou - přijdu na to, proč se tohle muselo stát. Dívat se však v tuto chvíli na okamžik, kdy z převrženého kočáru vytahuji naše vyděšené uplakané miminko s plnou pusinkou krve jako na něco smysluplného, je moc těžký úkol. Kromě toho, že má všechno svůj smysl, věřím, že všechno zlé je k něčemu dobré. Přes všechno to naštvání, zklamání a smutek, to dobré přece jen vidím. Je to můj muž, který o mě ani na vteřinu nezapochyboval, a naopak mi nabídl svou náruč, pochopení, a přesvědčení o lepších zítřcích. Je to naše dcera, která ke mně přesto všechno natahovala ručičky, a smála se s nateklou pusinkou, jakoby se nic nestalo. Jakoby cítila všechny ty výčitky a pochybnosti, které mnou létaly, jakoby cítila, že potřebuji pohladit úsměvem, jakoby cítila moji touhu po ujištění, že jen já jsem i přesto všechno ta máma, kterou potřebuje.

Kromě toho všechno celým svým já věřím, že si to ten bolavý zoubek rozmyslí, a rozhodne se tady s námi ještě pár let zůstat, než se znovu rozviklá ze své vlastní vůle. Věřím, že si z naší krásné silné Amélie vytáhne tu neskutečnou energii, kterou v sobě nosí, a pevně doufám, že jsem tímhle karambolem nikterak nepotrápila trvalé zoubky, které tam schované čekají...

Ach, jo.

Dovolte mi si povzdechnout.
Já to totiž hrozně potřebuji.

A taky Vám potřebuji napsat jednu důležitou věc...

Není to tak dávno, co jsme s mužem a Amélií vykračovali parkem, a viděli, jak pár usměvavých lidí veze holčičku v kočárku. Ta holčička nebyla připoutaná, v kočárku stála a držela se madla. Tenkrát jsem muži řekla, že bych tohle nikdy nedovolila, protože si tahle jízda vyloženě říká o karambol. Než jsem to dořekla, holčička ležela obličejem k zemi. A pak už parkem zněl jen pláč. Musím se přiznat, že jsem na ten usměvavý pár měla trošku "pifku", protože mi ta dobrodružná jízda ve stoje přišla jako reklama na plácnutí obličejem na zem. A vidíte, o pár týdnů později na té zemi leží naše dcera. To, že mám svoje představy o bezpečné či nebezpečné jízdě, mi vůbec nepomohlo.

A proto, maminky, tatínkové, babičky, dědečkové, tety, strejdové, všichni milí lidé okolo...
... až budete příště dávat pozor, dávejte pozor ještě o fous více.

Nedovolte, aby Vás předběhla jedna, dvě, tři... sekundy plné hlouposti.
A nenechte si namluvit, že Vám se tohle určitě nemůže stát.

Přála bych si, abychom vždycky dokázali tyhle hloupé sekundy o jeden krok přeskočit, a držet nad nimi náskok.
Bylo by pak na světě méně uplakaných miminek, méně naražených zoubků, méně ustaraných maminek.

Tak ať jsme všichni vždycky o jeden krok napřed.

A ty, naše milovaná Amélie, mi to, prosím, odpusť.

Máma

--------
PS: Největší DĚKUJI letí do ordinace paní doktorky Hintnausové - za pochopení, vstřícnost, podporu a úsměv.