teď a tady

...proč jsme se do sebe zamilovali.

Dnes si dovolím otevřít citlivější téma, snad mi to nebudete mít za zlé. Poslední dobou okolo mě totiž chodí mnohem více studených pohledů, než jiskřivých očí, mnohem více rozumu, než vroucích srdcí, mnohem více lhostejnosti, než úcty projevené druhému. O čem Vám chci psát? O partnerství. O manželství.

O vztahu dvou bytostí.

Nebudu zde do slov posílat žádná moudra, protože nejsem specialista na milostné vztahy, ani učebnicový případ dokonalého manželství (to dokonalé je podle mě jen to, které je svým způsobem nedokonalé:)), jen bych chtěla do světa poslat pár pocitů, myšlenek a slov, které mi delší dobu poletují v hlavě. Poslat je dál a nechat je žít svým životem. V mém okolí totiž kráčí tolik smutných příběhů. Chodí bludně sem a tam, neví si rady. Jsou to právě tyhle smutné příběhy, které mě za ruku vedou k zamyšlení nad tím, co se to s námi vlastně stalo...?

Co se s námi stalo, že se naše vztahy častokrát rozpadají ještě rychleji, než vznikají? Co se s námi stalo, že se každý druhý slib manželské lásky ztratí v dáli? Co se s námi stalo, že si místo důvěry vrážíme kudly do zad, a dokonce nám to někdy přijde zcela normální? Co se s námi stalo, že si neumíme pohlédnout zpříma do očí a sdílet obyčejnou pravdu? Co se s námi stalo, že nás místo šimrání v břiše uvnitř těla svírá touha utéci pryč? Co se s námi stalo, že jeden na druhého dokážeme sesypat pytel urážek a nadávek? Co se s námi stalo, že setrváváme po boku lidí, kteří ušlapávají naše já? Co se s námi stalo, že setrváváme po boku lidí, kteří nás místo lásky krmí majetnictvím, sobectvím, či strachem? Co se s námi stalo, že i my dokážeme tyto pocity někdy nabídnout na talíři? Co se s námi stalo, že zachraňujeme vyhaslé vztahy dětmi? Prvním, druhým, třetím…? Co se s námi stalo, že úmyslně přivádíme naše křehké děti do něčeho, co je zcela zlomené? Co se s námi stalo, že pak tyhle praskliny ve štěstí dokážeme přičíst právě našim dětem? Co se s námi stalo, že si nedokážeme podat ruku, a rozejít se s úctou a důstojností v kapse? Co se s námi stalo, že si nedokážeme přát vzájemné štěstí? Co se s námi stalo, že v sobě živíme svár a zášť? Co se s námi stalo, že se necháváme polapit touhou po pomstě? Co se s námi stálo, že tak rychle zapomínáme na to krásné a vroucí, to, co v určitou chvíli znamenalo všechno na světě? Co se s námi stalo, že tohle všechno na světě necháváme zmizet v nedohlednu?

Co se s námi stalo?

Vždycky, když okolo mě projde příběh, který je oblečen do jednoho z výše uvedených převleků, je mi z toho trošku smutno, ale zároveň cítím obrovský vděk. Ten vděk prohřívá celé moje tělo, a já jsem nesmírně šťastná, že mám vedle sebe takového muže. Muže, který se na mě i po 9 letech dívá s jiskrou v oku, muže, který mě snad ještě víc, než upravenou, miluje neučesanou v upatlaném tričku od oběda, muže, který je mi oporou nejen ve dnech protkaných sluncem, ale především v těch uslzených, muže, který ke mně chová úctu a respekt, muže, díky kterému se i v tu nejčernější chvilku cítím krásná a milovaná.

O tomhle se svým mužem často vedu dlouhé rozhovory. On je se mnou nevede moc rád, protože je přesvědčen, že spolu budeme až do konce života, ale naslouchá mi. A já jej pak prosím o spoustu věcí. Prosím jej, abychom si slíbili, že ať už se nám v životě stane cokoliv, vždycky se to budeme snažit vyřešit s úctou k tomu druhému, nikoliv zaslepeni záští, ješitností či zlem. Prosím jej, abychom si slíbili, že i kdyby se naše cesty jednou měly rozdělit, poneseme si v kapsách vzpomínky na to hezké a hřejivé. Prosím jej, abychom si slíbili, že v jakékoliv životní situaci budeme především táta a máma pro naši Amélii (a třeba naše další děti... :)). Prosím jej, abychom si slíbili, že kdybychom se jednoho dne probudili s pocitem, který našeptává o tom, že by zřejmě bylo lepší probouzet se vedle někoho jiného, budeme ti první, kdo to spolu budou sdílet.

Prosím jej, abychom si slíbili, že pravda a láska bude vždy naším životním kormidlem.

Tyhle rozhovory vedu rovněž sama se sebou. Nemyslete si, já také věřím, že vedle sebe s mým mužem budeme kráčet až do konce života, ale nemohu si pomoci, a sem tam musím proplouvat všemi těmi myšlenkami. Možná je to silou všech těch smutných příběhů, možná je to tím, že hledám tajemství. Tajemství, které nás ruku v ruce povede úplně jiným směrem, než kráčí tyhle smutné příběhy. Tajemství, které v nás udrží lásku a úctu, jež k sobě chováme. Tajemství, díky kterému se třeba i za dvacet let stejně láskyplně chytíme za ruce. Tajemství, které nás povede směrem k oné pravdě a lásce. Tajemství, díky kterému budu na mého muže vždycky pohlížet s touhle láskou v očích...

A víte co?

Na konci dne si uvědomím, že to tajemství vlastně znám.
Že to tajemství dlouho nosím v sobě, jen si jej občas musím připomenout.

Tušíte, kam mířím?
Pamatujete si první slova, kterými jsem dnes začala...?

Nezapomenout, proč jsme se do sebe zamilovali.

Tohle nám přála jedna milá osoba v den naší svatby. Abychom nikdy nezapomněli, proč jsme se do sebe zamilovali. Ta věta zní docela obyčejně, a v náš svatební den se dokonce ve všech těch přáních na chvíli schovala, ale přesto mi utkvěla v paměti, občas mi zní v hlavě jen tak sama od sebe. Má totiž obrovskou sílu. Proč? Protože když jsme zamilovaní, svět je plný zázraků.

Zkuste se mnou teď zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Zkuste se mnou v srdci najít šálek plný zamilovanosti. Máte ho? Chyťte jej do dlaně a napijte se. Ochutnejte. Cítíte to teplo? To hřejivé teplo, které sálá z našich srdcí? A štěstí? Ty nekonečné pocity štěstí, které námi prostupují od hlavy až k patě? A nedotknutelnost, ta bláhová nedotknutelnost, která nás vede k přesvědčení, že kdybychom snad roztáhli ruce, a poskočili na špičkách, samou láskou bychom vzlétli k oblakům, cítíte ji také? A pak je tady touha, ona touha a chuť udělat cokoliv jen proto, aby byl ten druhý šťastný. A v neposlední řadě radost. Nepopsatelná radost jen z toho, že na světě kráčí jedna jediná osoba...

Takhle chutná zamilovanost.
Vzpomínáte?

Chutná štěstím, radostí, nedotknutelností a svobodou.
Chutná touhou být lepším pro toho druhého.
Chutná touhou být spolu.
Vedle sebe.
Jen tak.

Věřím tomu, věřím tomu celým svým já, že tohle uvědomění je základem hluboké nepodmíněné lásky, která trvá. Že tohle uvědomění stojí po boku všech těch malých zázraků, které udržují pomyslnou nitku, jež spojuje naše srdce, pružnou. Že tohle uvědomění v nás udržuje chuť všechny tyhle malé zázraky konat. Taky věřím, že to všechno dokážeme dělat mnohem lépe. Že dokážeme vroucněji milovat, že dokážeme vědomě naslouchat a komunikovat, že dokážeme přítomně stát jeden vedle druhého.

Věřím, že to dokážeme, jen musíme chtít.
A pak tohle chtění nenechat vyhasnout.

Vím, je samozřejmé, že to zamilované opojení nebude trvat věčně. Že se jednoho dne začne ztrácet ve směsi všedních starostí a povinností, a prostě utichne, ale to, že s námi hlasitě nepromlouvá, neznamená, že tam není. Můj muž mi jednou napsal báseň. Byla nesmírně krásná, pravdivá, a mimo jiné říkala tohle...

"...zamilovanost je pryč, zůstala čistá láska."

A tak až příště budete mít pocit, že je zamilovanost pryč, a tenhle rychlý a uspěchaný svět, ve kterém se všechno zdá být na dosah, a ve kterém růžové brýle chutnají tak opojně, Vás bude nabádat k útěku, zkuste se zastavit. Zastavte se, nadechněte se, a zamyslete se nad tím, jestli se právě neodvracíte od čisté hluboké lásky, která jen neumí promlouvat tak hlasitě, jako ona zamilovanost. Jestli se neodvracíte od čisté hluboké lásky, která jen potřebuje pohladit špetkou zázraku.

Možná zjistíte, že je ve Vás prázdno, a že to prázdno nerozežene ani ten největší zázrak na světě, možná tam na Vás však něco bude čekat. V dnešní době mají naše srdce tendenci se velmi rychle otevírat a zase zavírat, otázkou zůstává, zda-li touhle rychlostí občas neotevíráme srdce něčemu, co je zcela zbytečné, či jej naopak nezavíráme před něčím, co má opravdu smysl?

Na tohle už Vám neodpovím.
Na tohle musíme najít odpověď každý sám v sobě.

Jediné, co mohu, je opět vyslovit pár přání.
A tak si přeji...

Přeji si, aby se každý alespoň jednou napil ze šálku zamilovanosti.
Přeji si, aby na dně toho šálku na každého alespoň jednou čekala čistá láska.
Přeji si, aby každý alespoň jednou otevřel své srdce a vroucně a hluboce miloval.
Přeji si, aby byl každý, kdo takto otevře srdce, alespoň jednou vroucně a hluboce milován.
Přeji si, aby táhle láska byla živena všemi těmi malými zázraky, které na konci dne činí velké zázraky.
Přeji si, aby všechna zlomená srdce místo zášti našla odpuštění, a dokázala se znovu otevřít.
Přeji si, aby toho pusta a prázdna v našich srdcích bylo co nejmíň.

A pak nám všem přeji, abychom nikdy nezapomněli na to, proč jsme se jeden do druhého zamilovali...

... a že "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí".
Václav Havel

Platí to všemi směry napříč životem.

Kdykoliv.
Kdekoliv.

Dnes obzvláště!

K.