teď a tady

magnet na hodné lidi 22. únor 2017
Pamatujete si ještě, jak snubní prsten mého muže zatoužil po dobrodružství a vrhl se do kolejiště v metru? V tom příběhu se povídalo o smutku, bezesné noci, netrpělivosti a napětí. O pocitech, které se k člověku tisknou, když přijde o něco, na čem mu záleží od hlavy až k patě. O svíravém hlasu uvnitř v těle, obavách, ale také o naději.

Ten příběh se nakonec oblékl do šťastného konce.

To díky hodným lidem kráčejícím po tomhle světě.
Díky lidem plnícím své sliby.
Díky lidem, kterým není neštěstí druhého lhostejné.

Aby toho dobrodružství v naší domácnosti nebylo málo, i můj snubní prstýnek se nedávno rozhodl pro podobný toulavý zážitek. Zřejmě chtěl tomu většímu kroužku mého manžela dokázat, že i když je o poznání menší, kuráže nemá o nic méně. A tak se jednoho mrazivého rána, kdy byl Karlín zrovna schovaný pod čerstvou sněhovou peřinkou, vydal do světa. Skutálel se mi z prstu, ani nevím jak, jen tiché zacinkání se za ním ozvalo, když poskakoval na ledem malované zemi. Jenže i když tím cinkáním naznačil, kudy běží, mé oči už jej nezachytily...

Bylo to nekonečně dlouhých studených 30 minut. Pobíhala jsem ze strany na stranu, oči létaly tam a zpátky, hledaly cokoliv, co by jen trošku připomínalo snubní prstýnek. Z dlouhých kroků se postupně staly kroky mravenčí, a já na těch pár metrech cupitala po centimetrech, abych prohledala každý kousek ledového zrcadla, jež se odráželo na zemi. Měla jsem pocit, že svět utichl. Že ručičky na hodinách přestaly chvátat kupředu. Byla jsem ztracená v oné nešťastné chvíli, a postupně upadala do spárů paniky, která si mě pomaličku omotávala okolo svého prstu. Hlavu mi zaplnilo nespočet otázek...

Kde je?
Zakutálel se pod ty obrovské betonové zátarasy?
Mám volat manželovi a vzbudit jej?
Co když jej nenajdu?
Mohl by být třeba tamhle?
Proč jsem si ráno neoblíkla rukavičky?
Jak dlouho ještě?
Nechám si ukovat nový?

Byl to slet myšlenek a slov. Rychlý, zbrklý a chaotický. Na žádnou otázku jsem si neuměla odpovědět, jednu věc jsem však věděla zcela jistě. Že se odtamtud nehnu, dokud jej nenajdu. A tak jsem začala hledat telefon, abych se o svůj ranní zážitek podělila s kolegy z práce, když v tom ke mně přistoupila neznámá paní. Dívala se na mě s určitou nejistotou ve tváři, a zeptala se, je-li všechno v pořádku. Pověděla jsem jí ten příběh do posledního písmenka. Ona se také rozesmutnila a pak začala hledat se mnou. A já na to, že ji nechci zdržovat. A ona na to, že více očí víc vidí. A já na to, že to nějak zvládnu. A ona na to, že nám určitě za chvíli cvrnkne do oka. A hle, jeden pohled doprava a měly jsme jej v hrsti.

Samou radostí jsem se na tu paní vrhla.
Nevylekala se, naopak.

Chytila mě za ruce.
Usmála se tím nejmilejší úsměvem.

A společně se mnou se zaradovala.

Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější bytost na světě.
Na prsteníčku se mi tetelil prstýnek, na duši mě hřálo vědomí.

Vědomí toho, že kromě naší lásky byl do těch prstýnků ukován zřejmě i magnet na hodné lidi.

Přeji Vám, ať se s těmi dobrými dušemi také srazíte.
Tyhle srážky totiž opravdu stojí za to!

K.

PS: To, že bych se v mžiku vdávala znovu, Vám říkat nemusím, že ne? :)

galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2017