To je první slovo, které Vám dnes posílám.
Děkuji za všechna ta milá slova, která jste vyslovili mým směrem.
Děkuji za nádhernou návštěvnost na blogu.
Děkuji za to, že jsme v tom spolu.
Poslední týdny byly opravdu náročné a vyčerpávající. Vědomí toho, že jste si ze svého cenného času ukrojili kousek, a pak mi jej věnovali, proto hřeje o to více. Všechna ta slova si mě našla. Všechna mě pohladila na duši. Všechna. Do posledního písmenka a tečky.
Radost.
To je druhé slovo, které Vám dnes posílám.
Říkává se, že radosti není nikdy dosti. Já jsem v uplynulých dnech přišla na to, že i její sebemenší špetka by občas stačila. Tento víkend jsem po těch 3 uplynulých poprvé měla čas sama na sebe. Můj muž musel kvůli povinnostem vycestovat z města, a tak se stalo, že jsem na sebe zůstala sama opravdu úplně doslova. Ačkoliv to nezapadalo do mé nálady, mohu teď upřímně říci, že ta moje samota přišla v pravou chvíli. Po dnech naplněných strachem, bezmocí a obavami, jsem si potřebovala se všemi těmi myšlenkami a pocity, na které nebyl čas, a které nikam neutekly, promluvit úplně sama. Jen tak být, trošku odpočívat. Nechat volně plout otázky, dát po té době hrst lásky našemu domovu, u toho se snažit nachytat pár odpovědí. Vzít si z toho zlého něco dobrého, pak to ze sebe setřást a jít zase dál.
Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo, kdybychom se uměli radovat ve všech okamžicích našeho života. V těch dobrých i těch zlých. Kdybychom si jednoduše ve smutných chvílích uměli navařit o 5 lžic radosti více. Nebylo by to pak panečku žití? Nabízí se odpověď, že bylo. Ale věřte mi, nebylo. Ono by to totiž nakonec mohlo dopadnout jako v té pohádce "Hrnečku, vař!". Nebo si myslíte, že bychom zvládli vařit tak akorát? Třeba ano. A třeba bychom vařili a vařili, až bychom se tou radostí nakonec zardousili...
Za ty dva víkendové dny jsem nepřišla na nic závratného, jen jsem během svého hloubání došla k něčemu, co už moc dobře znám. Život opravdu ví, co dělá, když nás sem tam tlačí ke dnu a pak nás zase za konečky prstů vynáší k oblakům. Výšky chutnají o trošku více opojně, odhodlanost se nás drží pevněji, a víra v lepší zítřky, ta se zdá být lapitelná. Co víc, během té cesty nahoru si uvědomujeme, na co mnohdy zapomínáme. Že okamžiky, kdy nás nic nebolí a netrápí, jsou k nezaplacení.
Výšky holt nejsou navěky.
Občas se musí dolů.
Co s tím?
Žít všechny ty chvíle nahoře od hlavy až k patě.
Nemrhat časem. Vážit si jich.
A dole?
Klidně smutnit. Zaplakat. Ale neztratit sám sebe. Vnímat. Poučit se, najít i v tom zlém špetku dobra. Chytit naději a víru za ruku, otevřít radosti dveře dokořán, a pak se odrazit vzhůru, co síly stačí. Moje dveře už jsou - i díky Vám - opět otevřené.
Posílám Vám poklidnou radostí provoněnou neděli a těsím se na Vás mezi řádky.
A abych nezapomněla, v galerii na Vás čeká pár pozdravů od nás.
Dnes mi v tom našem "doma" bylo totiž zase hezky.
K.
PS: Když jsem uklízela vánoční ozdoby, radostná placička "joy" měla také putovat do krabice na skříni. Nakonec mě přemluvila, abych ji ještě chvíli nechala lebedit u nás v obýváku. Teď už tak nějak tuším, proč. Já totiž na náhody nevěřím, a Vy?
joy [dʒɔɪ]
*úspěch, štěstí
*skákat radostí, být radostí bez sebe
