teď a tady

otevři radosti dveře dokořán 12. únor 2017
Děkuji.

To je první slovo, které Vám dnes posílám.

Děkuji za všechna ta milá slova, která jste vyslovili mým směrem.
Děkuji za nádhernou návštěvnost na blogu.
Děkuji za to, že jsme v tom spolu.

Poslední týdny byly opravdu náročné a vyčerpávající. Vědomí toho, že jste si ze svého cenného času ukrojili kousek, a pak mi jej věnovali, proto hřeje o to více. Všechna ta slova si mě našla. Všechna mě pohladila na duši. Všechna. Do posledního písmenka a tečky.

Radost.

To je druhé slovo, které Vám dnes posílám.

Říkává se, že radosti není nikdy dosti. Já jsem v uplynulých dnech přišla na to, že i její sebemenší špetka by občas stačila. Tento víkend jsem po těch 3 uplynulých poprvé měla čas sama na sebe. Můj muž musel kvůli povinnostem vycestovat z města, a tak se stalo, že jsem na sebe zůstala sama opravdu úplně doslova. Ačkoliv to nezapadalo do mé nálady, mohu teď upřímně říci, že ta moje samota přišla v pravou chvíli. Po dnech naplněných strachem, bezmocí a obavami, jsem si potřebovala se všemi těmi myšlenkami a pocity, na které nebyl čas, a které nikam neutekly, promluvit úplně sama. Jen tak být, trošku odpočívat. Nechat volně plout otázky, dát po té době hrst lásky našemu domovu, u toho se snažit nachytat pár odpovědí. Vzít si z toho zlého něco dobrého, pak to ze sebe setřást a jít zase dál.

Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo, kdybychom se uměli radovat ve všech okamžicích našeho života. V těch dobrých i těch zlých. Kdybychom si jednoduše ve smutných chvílích uměli navařit o 5 lžic radosti více. Nebylo by to pak panečku žití? Nabízí se odpověď, že bylo. Ale věřte mi, nebylo. Ono by to totiž nakonec mohlo dopadnout jako v té pohádce "Hrnečku, vař!". Nebo si myslíte, že bychom zvládli vařit tak akorát? Třeba ano. A třeba bychom vařili a vařili, až bychom se tou radostí nakonec zardousili...

Za ty dva víkendové dny jsem nepřišla na nic závratného, jen jsem během svého hloubání došla k něčemu, co už moc dobře znám. Život opravdu ví, co dělá, když nás sem tam tlačí ke dnu a pak nás zase za konečky prstů vynáší k oblakům. Výšky chutnají o trošku více opojně, odhodlanost se nás drží pevněji, a víra v lepší zítřky, ta se zdá být lapitelná. Co víc, během té cesty nahoru si uvědomujeme, na co mnohdy zapomínáme. Že okamžiky, kdy nás nic nebolí a netrápí, jsou k nezaplacení.

Výšky holt nejsou navěky.
Občas se musí dolů.
Co s tím?

Žít všechny ty chvíle nahoře od hlavy až k patě.
Nemrhat časem. Vážit si jich.

A dole?

Klidně smutnit. Zaplakat. Ale neztratit sám sebe. Vnímat. Poučit se, najít i v tom zlém špetku dobra. Chytit naději a víru za ruku, otevřít radosti dveře dokořán, a pak se odrazit vzhůru, co síly stačí. Moje dveře už jsou - i díky Vám - opět otevřené.

Posílám Vám poklidnou radostí provoněnou neděli a těsím se na Vás mezi řádky.
A abych nezapomněla, v galerii na Vás čeká pár pozdravů od nás.
Dnes mi v tom našem "doma" bylo totiž zase hezky.

K.

PS: Když jsem uklízela vánoční ozdoby, radostná placička "joy" měla také putovat do krabice na skříni. Nakonec mě přemluvila, abych ji ještě chvíli nechala lebedit u nás v obýváku. Teď už tak nějak tuším, proč. Já totiž na náhody nevěřím, a Vy?

joy [dʒɔɪ]
*radost, štěstí
*úspěch, štěstí
*skákat radostí, být radostí bez sebe

galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2017