teď a tady

Je to už velmi dávno, co se na mě usmála jedna krásná věta. Je to dokonce tak dávno, že Vám nedokáži říci, zda-li jsem ji zaslechla, nebo našla někde mezi řádky, ale s čistým svědomím Vám mohu povědět, že tu větu do dnešního dne nosím v sobě. Ta věta je velmi prostá, ale neobyčejně pravdivá. Čím více se nad ní zamýšlím, tím více dokonce žasnu nad tím, jak opravdová je.

Ta věta mě kdysi přinutila na chvíli se zastavit a nadechnout se.

A také naslouchat.
Vnímat.
Cítit.

Možná už Vás trošku pokouší zvědavost a začínáte se ptát, hledat slova a hádat, čeho by se mohla týkat.
Že by malých radostí? Ano, máte pravdu, ta kouzelná věta totiž zní...

Malé radosti dělají veliké dny.

Zdá se být zcela prostá a obyčejná, přiznávám, ale zkuste s ní večer na chvíli posedět v tichu. Nechte ji pár okamžiků poletovat v hlavě. Zamyslete se nad každým jedním slovem. Dřív nebo později Vám podá ruku a jakmile se té ruky chytíte, všechno dostane jiný rozměr.

Co to vlastně jsou ty malé radosti? Mnohdy nepatrné maličkosti, okamžiky, chvíle, zážitky a skutečnosti. Malé střípky, které nám každý den padají k nohám a odráží něco hrozně hezkého a milého. Něco, co nás umí pohladit nejen zvenčí, ale především uvnitř. Cože? Máte pocit, že Vám žádné střípky k nohám nepadají? Ale ano, padají. Nám všem. A to každý každičký den. Ty střípky k nám dokonce i promlouvají. Jemným hlasem našeptávají a chtějí potěšit, pohladit, rozesmát. Jsou to přece malé radosti...

Chybičkou na kráse je to, že jsme v zápalu povinností a věčného boje s časem zapomněli naslouchat. Nebo ještě hůř, oblékli jsme všechny ty malé radosti do kabátku samozřejmosti a všednosti. Přestali jsme na ně nahlížet jako na něco unikátního a neobyčejného. Přestali jsme se z těch maličkostí radovat, i když nám dříve dokázaly vymalovat upřímný úsměv na rtech, nebo pohladit tím nejhřejivějším způsobem. Zkuste se zamyslet, třeba si vzpomenete na nějaký okamžik, gesto, slovo, které kdysi dávno dokázalo hřát. Našli jste něco? Určitě ano. Věřte mi, každý v sobě nosíme pět kilo malých radostí, ale musíme otevřít oči a o špetku více naslouchat, naučit se je zase vnímat. A když se nám to podaří, až se zase dokážeme v tomto uspěchaném scénáři, který píše svět okolo, zastavit, nadechnout se a opravdově prožít všechny ty drobnosti okolo, bude to uvnitř zase hřát. A ráno se bude vstávat o ždibíček lépe, oblíbený čaj bude chutnat ještě o pár kapek více a všechna ta hezká slova okolo budou hrát barvami.

Mou malou radostí je třeba to, když se s mužem výjimečně během pracovního týdne potkáme ráno v kuchyni a já můžu den začít pohledem do těch přenádherných hnědých očí, nebo když mi u šálku oblíbeného čaje dělá společnost slunce a ptačí cvrlikání. Malou radostí je i to, když v zamračeném metru někdo hýří úsměvy, když se mi v práci podaří odškrtnout alespoň 3 věci na TO DO listě, nebo když se nědělní vepřová pečínka rozhodne býti tou nejlepší pečínkou v mé kulinářské kariéře. A takhle bych mohla pokračovat dál a dál... klíčící sazeničky bylinek, ručně psaný dopis v poštovní schránce, nečekané setkání, poctivá čokoládová zmrzlina, upřímná pochvala, něžné pohlazení, půl kilometru v nohách navíc, maminčino objetí, tancování v dešti, piknik pod Platanem, splněný slib, obrázek malovaný dětskou rukou, oběd s nejlepším přítelem, ticho a klid po bouřce, vůně čerstvě posekané trávy, první jarní den...

Malou radostí jsou třeba i kočičky na fotce. Přivezl je můj milovaný manžel, když se minulý víkend po pár dnech vrátil domů, a kromě špinavého prádla a únavy z rukávu vysypal i kousek jara. Pár větví a poupat, může si někdo pomyslet. Ano, to může. Já však v každém tom poupátku cítím lásku a zájem. Ty kočičky vypráví příběh o báječném muži, který myslel na svou ženu. Vypráví příběh o malém gestu, které má obrovskou hloubku a ještě větší rozsah. Je to ona malá radost. Ta, která nebyla přehlídnuta, umlčena, ani zahalena do stínů všednosti.

Tak se zkuste také zastavit a otevřít oči dokořán. Nenechte se zastrašit časem. Já vím, umí se tvářit tak přísně, ale jakmile se mu jednou postavíte a uchráníte si pro sebe každý den alespoň pár chvil navíc, otočíte klíčem dveří ke štěstí.

Naslouchejte všem těm příběhům, které k Vám promlouvají.
Hledejte v nich. Sebe, druhé, lásku, úsměv, pohlazení nebo třeba uznání.
Cokoliv Vás napadne.

Ty příběhy se Vás v daný okamžik dotknou.
A až se tak stane, přijdou veliké dny.

Posílám Vám plnou hrst trpělivosti.
A mnoho malých radostí...

K.