teď a tady

V peřinách... to byl scénář, ke kterému počasí posledních dní doslova přemlouvalo. Vítr, déšť a všudypřítomný opar mlhy. Dneska nám v Karlíně konečně vysvitlo sluníčko a okny se připlížila špetka energie. I když pravdou je, že zrovna první prosincový den by si naopak zasloužil, aby už na parapet přilétla pořádná sněhová vločka...

Pohltilo Vás již vánoční šílenství? Naší adrese se letos úspěšně vyhýbá, ale přiznávám, že jsem před chvílí poprvé nenápadně zamrkala na krabici s větvičkami a bílými hvězdami. První adventní neděle je za dveřmi, a tak tu kouzelnou krabici zřejmě otevřu, a následně pod víko schovám svoji lenivou náladu. Pár dní na mě v kuchyni mimo jiné čekají i dobroty na cukroví. Potichu žadoní, abych už nastartovala kuchyňského robota, rozházela mouku na dřevěné prkénko, a já pořád nic. Mnohem více mě baví vařit čaj, číst a u toho se na chvíli vždycky poválet v peřinách.

Peřiny, vidíte, o těch jsem Vám chtěla psát.
A nejen o nich...

Možná si ještě vzpomenete, jak jsem Vám mezi řádky psala o tom, že máme veleplány s naší ložnicí. Je to už hodně dávno a veleplány během té doby stačily uzrát lépe, než italský sýr. Dlouho to vypadalo, že budou zrát na věky věků, ovšem světe div se, nakonec se přece našla motivace, chuť i čas...

... a my již nějaký ten pátek usínáme v "nové" ložnici.

Zbavili jsme ji všeho možné i nemožného a vybílili od hlavy až k patě, což ji - vzhledem k tomu, že je naše ložnice podkrovní královnou - neskutečně prospělo. Prostor se opticky zvětšil, prosvětlil a zabydlela se v něm taková čisto-čistá poklidná atmosféra. Jen jedna jediná stěna neúnavně škemrala o trošku barvy, tedy jsme jí vyhověli, a šmrncli ji světle šedou. Když jsem si později odbalila dárek od mé spřízněné duše, a našla v něm šedé lněné povlečení, všechno to do sebe zapadlo. Posbírala jsem po bytě polštářky, které by v nové ložnici notovaly, našli jsme výsostné místo panu špalkovi, který s námi usíná už nějaký ten rok, a v mžiku bylo zaděláno na sladký spánek.

Cesta k němu sice nebyla jen tak, ale zase to bylo dobrodružství každým coulem. Rvali jsme se s fleky, zkosenými stěnami, nedostatkem barvy (pečlivě čtěte návody, viď, drahý! :D), neskutečně rychle přicházející tmou a nulovým světlem, skákali jsme přes krabice a židle, tisíckrát vymývali malířské náčiní, několik dní pospávali na zemi, do mého muže zvládla cestou pro další kyblík barvy nabourat zmatená slečna, a taky se stihlo narodit jedno báječné miminko, ale zvládli jsme to.

A za tu krásnou atmosféru, která s námi teď uléhá do peřin, to jednoduše stálo.

A co víc, tenhle příběh ještě nekončí...
... ale o tom zase někdy příště!

Krásné dny Vám všem,

K.