teď a tady

Jsem ONline.
Po měsíci a půl a kousku.

Co se za tu dobu, kdy na blogu sedělo ticho, stalo?
Kromě toho, že nám naše madam začala vykračovat Karlínem, vlastně téměř nic...:)

Neonemocněli jsme, neřešíme žádné závažné trable, neprocházíme manželskou krizí, nepodstupujeme detox od sociálních sítí, ani nám na měsíc a kousek nevypadl internet. Jen se mě za ruku chytila chuť žít více OFFline. Přišla sama. Přirozeně a spontánně, jen tak z čista jasna. A zase mi do života vnesla to nádherné uvědomění si...

...že nemusím nic, co nevychází přímo ze mě, po čem sama netoužím.

To uvědomění moc dobře znám, párkrát už si mě v životě totiž našlo. Nejintenzivněji mě svou blízkostí objímalo v těhotenství. Tenkrát jsem se ze dne na den v tichosti stáhla z ONline světa, a chodila se do něj ukázat jen ve chvíli, kdy se mi opravdu moc moc moc chtělo. Bez toho, aniž bych měla pocit, že mi něco uteklo, nebo že někomu "dlužím" článek. Bylo to období, kdy si blog počínal lépe, než kdy předtím, a tak kdybych položila na stůl čísla návštěvnosti, pro mnohé by tenhle krok "zpátky" neměl žádný smysl. Pro mě samotnou byl však smyslem protkán od hlavy až k patě.

Rostl ve mně nový život.

Život, na který jsme s mužem několik dlouhých pátků čekali.
Život, pro který jsem vyplakala minimálně 5 sudů slz.
Život, na který jsem myslela, kudy jsem chodila.

Život, který mi už tenkrát jako prťavá černobílá tečka na snímku z ultrazvuku ukázal, co je pro mě opravdu důležité.

Nebyl to počet naspaných slov.
Nebyl to počet publikovaných článků, ani počet upravených fotek.
Nebyla to ani čísla návštěvnosti, která se každý den šplhala výše a výše.

On, já a ta prťavá tečka v břiše.
Ta malá fazolka.
MY!

Nic jiného v tu chvíli nebylo silnější.
A já si tenhle pocit štěstí a absolutního naplnění chtěla střežit tak dlouho, jak jen to bylo možné.
Užívat si jej v soukromí, v tom našem malém opravdovém světě, který byl najednou tak křehký.

Před pár týdny mi ten pocit zase zaklepal na rameno.

Žít více teď a tady v našem opravdovém světě, žít více OFFline.
Pro sebe. Pro nás.
Pro druhé.

Cítím to každý den silněji a silněji.

Notebook a telefon tedy odkládám čím dál více, a užívám si tu nesmírnou volnost, která s tím ruku v ruce jde.
Volnost, je to tak. A taky čas, kterého je o fous více.

Nemyslete si, blog mám TAK ráda, a jsem nesmírně šťastná, že se s Vámi mohu potkávat mezi řádky, ale já jej nikdy nezakládala proto, abych šokovala čísly návštěvnosti, nebo sbírala do kapes spolupráce. Založila jsem jej, protože jsem vždycky toužila po kousku virtuálního světa, kam bych mohla posílat slova, věty a myšlenky, aby už moje šuplíky s bloky nepraskaly ve švech. Po kousku světa, ve kterém by si ty myšlenky žily svým životem, a sem tam si třeba někoho našly. Duši, která je v daný okamžik možná potřebuje, duši, která to cítí stejně, nebo klidně i úplně jinak, duši, která se třeba jen přijde proklikat fotkami, protože k ní promlouvají více, než slova. Tohle krásné spojení, fakt, že si ta slova, věty, myšlenky nebo fotky, opravdu někoho našly, to je nádherná věc, přesto se na mě nezlobte, když se Vám přiznám, že budu tyto řádky vždycky psát především kvůli sobě.

Víte, možná ta věta zní trošku sobecky, je to samé pro sebe a kvůli sobě, ale sobectví je v ní opravdu jen špetka (protože zdravá špetka sobectví je k dobru :)). Já věřím, že cokoliv, co děláme, si oblékne kabátek smysluplnosti až v okamžiku, kdy to opravdu upřímně vychází z nás. Kdy to tak cítíme, kdy tomu věříme, kdy nám to dělá radost. A když se tohle všechno potká u jednoho stolu, přestože se navenek může zdát, že něco děláme pro druhé, děláme to i pro sebe...

...protože to tak cítíme, protože tomu věříme, protože nám to dělá radost.

Pamatujete?

3 roky nazpět jsem s pomocí mého muže tomuhle virtuálnímu světu vdechla život. Spoustu věcí jsem tenkrát nevěděla, jednu věc jsem však věděla zcela jistě. Věděla jsem, že aby měl ten svět smysl, musí v první řadě dělat radost mně samotné. A taky jsem věděla, že musí být opravdový, že mě musí odrážet. V tom dobrém, i v tom zlém. Ona radost a opravdovost znamená mimo jiné i to, že měsíc a půl nepřiletí žádný článek, a pak během jednoho týdne přiletí třeba tři. Jednoduše proto, že se mi ten měsíc a půl chtělo více tulit k manželovi a naší dceři, že se mi více chtělo okamžiky žít, než je chytat skrze čočku, že se mi chtělo více mluvit, než psát.

Naslouchat sobě a svým potřebám je jedna z nejúžasnějších věcí, které pro sebe můžeme udělat.

Vím to už dlouho, přesto na tuhle jednoduchou, ale zcela zásadní, myšlenku občas zapomenu.
A tak bych dnes nejen Vám, ale i svému JÁ, chtěla říci jednu věc...

...naslouchejme nejen ostatním, ale také sobě a svým potřebám.

Naslouchejme si, a dělejme věci v životě proto, že to tak opravdu cítíme a chceme, že nám to dělá radost. Dělejme to v první řadě pro sebe, jakkoliv to může znít sobecky. Dělejme to tak, abychom v tom našli smysl. A když jej tam najdeme, věřte, že jej v tom nakonec najdou i všichni okolo nás, a ukrojí si z něj. Nenechme se polapit pocitem, že musíme, protože si to někdo myslí, nebo dokonce nárokuje. Nenechme si vzít ty radostné, spontánní a smysluplné okamžiky. Jakmile se totiž necháme polapit, a staneme se sami sobě lovcem, protože nám ostatní do rukou vložili náboje, začneme psát smutný příběh. Píše se těžce a ještě hůře se pak čte...

Moc dobře ten příběh znám, napsala jsem si do něj už několik dlouhých kapitol. Párkrát v životě jsem slyšela více na cizí slova, než na vlastní pocity, a ztratila jsem se. Nechala jsem se hnát dojmy ostatních na úkor vlastní radosti. Ruku v ruce s těmito přešlapy mě však potkala a i schopnost šlápnout na brzdu a nadechnout se.

Začít znovu.

Pro sebe.
A pro ty, které miluji.

Vím, že mě tyhle odbočky z cesty protkané 100% oddaností sobě samotné ještě potkají. Vím, že se ten směr zase na chvíli ztratí v mlze. Jednou, dvakrát, třikrát... možná desetkrát. V životě to tak jednoduše chodí, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Přesto zůstávám klidná, protože vím ještě něco jiného. Vím, že na konci dne není důležité, kolikrát jsme ztratili směr před očima, kolikrát jsme ztratili sami sebe... je důležité především to, zda-li k sobě tu cestu zpátky dokážeme najít. Já už ji několikrát našla, a vím, že bude-li potřeba znovu hledat, vše, co k návratu potřebuji, nenajdu nikde jinde, než uvnitř sebe. To je obrovské štěstí.

A teď proč Vám to všechno vlastně píšu...

Za tu dobu, co na blogu tancovalo ticho, mi od Vás přišlo několik zpráv s otazníky. Zda-li se něco stalo, zda-li je vše v pořádku? Téhle starosti o náš malý opravdový svět si TOLIK vážím, přesto jsem se neubránila zamyšlení nad tím, jak je to na jednu stranu zvláštní. Jak obrovskou, a řekla bych až UKRUTNOU, sílu sociální sítě mají. Tedy já to věděla už předtím, ale tentokrát se mi to všechno v hlavě koulelo ještě trošku jinak.

Pár dní ONLINE TICHA stačí k tomu, aby několik lidí přemýšlelo nad tím, co se v mém opravdovém světě asi děje. Pár dní ONLINE TICHA stačí k tomu, aby někteří z těchto lidí ve svém volném čase vzali do ruky telefon, nebo notebook, a napsali mi, zeptali se. Pár dní ONLINE TICHA stačí k tomu, abychom se nechali pohltit zvědavostí, taky obavami, někdy i strachem.

Jakoby být OFFLINE bylo "špatně".

Přemýšlela jsem nad tím po večerech, a představovala si, že někde na nebi visí obrovská digitální tabule s procenty, která udávají, kolik % sociální aktivity je rovnítkem pro šťastný a spokojený život bez šedých mraků nad hlavami, a kolik % sociální aktivity naopak vystrkuje varovný prst, že možná něco není tak, jak by mělo být?! Kolik % sociální aktivity popostrkuje k tomu, abychom z kapes vytáhli osobní konspirační teorie a katastrofické scénáře?! Rozumím tomu. Nemáme mozek v hlavě proto, aby byl továrnou na štěstí. Má nás upozornit na hrozby a zajistit nám tak přežití, takže je zcela přirozené, že si nás ve většině případů jako první okolo prstu omotávají pochyby a negativní myšlenky, přesto si myslím, že by nám všem v životě kromě naslouchání sobě samotným prospělo nosit v hlavě také více úsměvů. Že by nám všem prospělo naučit se ty vtíravé negativní myšlenky někdy zastavit a zkusit je převléknout do veselejší noty. Zaplnit si hlavu tím, co nás dělá šťastnými, nehledě na to, co se nosí, nebo co někdo považuje za běžné, normální, samozřejmé. Ono to totiž jde, i když je to běh na dlouhou trať. A za zkoušku to jistě stojí, protože kdo by v hlavě nechtěl nosit mozek, který se tváří, že je továrnou na štěstí? Já tedy ano...:)

Začít můžete třeba tím, že si příště, až na blog delší dobu nepřiletí článek, v hlavě obratem NEnakreslíte katastrofické scénáře, které mě určitě převálcovaly, ale řeknete si, že asi zrovna hledám radost jinde, než mezi řádky. Nebo polknete naštvané "kruci", až Vám frnkne tramvaj před nosem, a užijete si pár kroků na čerstvém vzduchu. Nebo se místo odpočítávání minut během uspávání Vašeho miminka ještě více přitulíte k sobě a zkusíte na chvíli jen tak být spolu. Nebo se pochválíte za snahu, až se Vám příště něco nepovede. Nebo se místo zloby vyslané vůči partnerovi za to, že zase nevynesl odpadky, zkusíte nadechnout, a zaradovat se za to, co mu naopak jde skvěle. Nebo příště kamarádce skloníte poklonu, protože jí to ohromně sluší, namísto vnitřního užírání se tím, že máte pocit, že je krásnější, než Vy.

Vždycky je tam "možnost"... vždycky.

Vždycky totiž můžeme v dešti lamentovat nad příšerným počasím, nebo skákat přes kaluže.
Nebo dokonce tancovat mezi kapkami.

Neříkám, že je to vždycky takhle snadné, ale VŽDYCKY tam ta možnost je... :)

A platí to všude. Myslím tím to naslouchání sobě a svým potřebám, dělání věcí tak, aby nám přinesli radost, a snahu udržet si úsměv nejen na tváři, ale také v hlavě. Je jedno, jestli nám zrovna skočila na záda chuť opravdu žít, než psát články na blog, nebo jestli zrovna vaříme večeři, šijeme první šaty, čteme oblíbenou knihu, zpíváme ukolébavku, nebo poprvé běžíme maraton. Snažme se naslouchat sami sobě v každé jedné situaci a buďme sví, i když si o tom ostatní mohou myslet své.

Tak třeba já.

Čím jsem starší, a čím déle jsem maminkou, tím více mám chuť žít přítomným okamžikem.

Žít OFFline.

Vůbec to nejde dohromady s mým blogem, který mi dělá společnost už čtvrtým rokem, a měl by za tu dobu být úplně někde jinde. Měla bych přispívat pravidelně, udělat si plán článků k publikování, abych za sebou neotevírala 2 podobná témata, a pak to všechno ještě podpořit líbivými obrázky na Instagramu. Denně, hlavně denně, aby to mělo ten správný dosah. A taky se sdílet navzájem, komentovat, účastnit se propojených řetězců a výzev, sbírat virtuální obecenstvo. Ale víte co, tohle mi nikdy nešlo. Měla jsem období, kdy jsem se opravdu snažila dát blogu to, co jsem se domnívala, že by mu "blogerka" dát měla. Nosila jsem u sebe diář, zapisovala si myšlenky, fotila jako divá, psala jako Jessica Fletcherová z "To je vražda, napsala", a s každým publikovaným článkem hned přemýšlela nad tím, co napíšu dál. Na blog v tu dobu chodilo více a více čtenářů, ale udělalo mě to šťastnější? Samozřejmě, že ta zpětná vazba těší, moje štěstí však roste jinde.

Jsem manželka a máma, která sem tam pošle do světa několik vět a obrázků.
Nepravidelně a neorganizovaně, jen tak, protože to zrovna dává smysl.
A je to naprosto v pořádku.

Víte proč? Protože přesně takhle jsem šťastná.
Chvíli mi to trvalo, ale teď už to vím.

Tak na radost, na smysl, na lehkou hlavu plnou úsměvů.

Na to, abychom všichni našli místo, kde nám roste štěstí.
Na život, který žijeme rádi.

Sami za sebe.
Pro sebe.

A pro druhé.

K.