teď a tady

To ticho trvá nějak dlouho, prolétlo mi hlavou. Bylo to jen pár sekund beze slov, ale zdálo se, že ta chvíle beze slov trvala hodiny. Už dvacet týdnů jsem pod srdcem podruhé nosila miminko, o kterém jsme tenkrát vůbec nevěděli, že se z něj vyloupne naše Amélie z Karlína. Dvacet týdnů plných radosti a neskutečného štěstí, stejně jako plíživého strachu, který jsem se snažila zahánět myšlenkami na všechno to veselé, co nás zajisté čeká.

V tom tichu se ten strach hlásil o slovo více, než obvykle. Seděli jsme s mužem společně v ordinaci v samém srdci Karlína, a pozorovali pana doktora, jež upřeně prohlížel obrazovku ultrazvuku. Tušila jsem to. Cítila jsem to na hrudi i v jeho upřeném pohledu. Za těch pár týdnů jsem ty pohledy znala tam i zpátky, ale tenhle, tenhle tam s námi seděl prvně. A to ticho. Ono to ticho paradoxně na všechny strany hulákalo, že něco není v pořádku.

Cysta choroidálního plexu.

Hleděla jsem na mého muže, hleděla jsem na pana doktora, hleděla jsem na obrazovku ultrazvuku. Srdce mi bilo na poplach a ačkoliv nás pan doktor klidným hlasem sobě vlastním vzápětí informoval, že toto zjištění nemusí odkazovat na žádný problém, pojďme si to říct na rovinu - člověk jednoduše nechce slyšet, že má to maličké miminko cystu na mozku. Měla jen pár milimetrů, přesto mi to na zvětšeném obrázku z ultrazvuku v danou chvíli připadalo, jakoby našemu miminku do hlavy někdo natlačil obrovský balvan.

Citlivé a trpělivé vysvětlení, odpověď na všechny naše otázky, toho všeho se nám od pana doktora dostalo tak, jak jsem u něj byla vždycky zvyklá, a proto jsme z ordinace kromě zprávy s žádankou o superkonziliární ultrazvuk odcházeli s nadějí, že se všechno v dobré obrátí. Celou cestu domů jsme se s manželem dívali na obrázek z ultrazvuku a můj muž mi u toho vyprávěl, jak své pozitivní myšlenky přeměníme na pomyslný gama nůž, kterým rozcupujeme onu cystu na cimprcampr a ochráníme naše miminko před veškerým zlem...

Na chvíli jsem si opravdu připadala jako hrdina se superschopnostmi, ale jakmile se za námi doma zavřely dveře, a já vzala do ruky telefon, abych zavolala své mamince, sesypalo se to na mě jako lavina. Ta tíha byla obrovská a musela ven. Měla jsem za sebou nejtěžší rok svého života, který mě ve svých spárech vláčel tam a zpátky dost výživně, a potřebovala jsem slyšet dobré zprávy. Byl to rok, kdy nás náhle jedno vytoužené miminko opustilo a pak žádné nepřicházelo. Rok, kdy moji maminku doktoři zachránili za 5 minut 12. Rok, který byl po pracovní stránce nesmírně náročný nejen pro mě, ale i pro mého muže. Rok, kdy mi v náruči posedávala prázdnota, neodešla ani na sekundu, a tohle miminko, které jsem zase nosila pod srdcem, ji v jednom okamžiku dokázalo zahnat...

To, co Vám dnes chci ovšem poslat, je šťastný konec.

Když jsem si tenkrát plná obav dohledávala informace k cystě choroidálního plexu, našla jsem napříč internetem nespočet nejistých dotazů a otázek, ale žádná slova o tom, jak to dopadlo. Žádný z těch příběhů už poté nepokračoval a já jsem v tu chvíli tak moc potřebovala nějaký šťastný konec slyšet. Dnes Vám jej posílám. Posílám jej všem, kteří jej také potřebují (nebo budou potřebovat) slyšet. Za pár měsíců to budou 3 roky, co nám doma poletuje zdravá rozverná holčička plná života.

Z D R A V Á rozverná holčička.

Cysta se ještě před porodem zmenšila a postupně sama vstřebala (vlastně jsme ji pozitivními myšlenkami rozcupovali na cimprcampr, jak by řekl můj muž :)). Co 3 týdny jsme s mužem docházeli na superkonziliární ultrazvuk, kde byl lékaři nález kontrolován a byly vyvráceny vrozené vývojové vady. S každou návštěvou byla cysta menší a menší, až nám jednoho dne paní doktorka řekla, že už je pryč. Na tu radost do konce života nezapomenu. Jako kdyby nám v tu chvíli do srdcí skočilo slunce...

Přeji to slunce Vám všem, kteří prožíváte podobný příběh.
Věřte v sebe, věřte ve své miminko.
Věřte ve šťastný konec.

"Kdyby se v dnešní době každý z nás nechal takto vyšetřit, nestačili bychom se těm odchylkám divit. Všichni chtějí mít tabulkové miminko, ale miminka jsou lidé jako my a tabulky jsou tabulky. Více než cysta teď miminko může ohrozit Váš strach z ní...", řekl nám tenkrát pan doktor s odkazem na fakt, že jsou již ultrazvuky na takové úrovni, že dokáží odhalit každou drobnost, která nám na jednu stranu dává možnost být případně připraven, na druhou stranu mnohdy zbytečně budí obavy.

Tak méně obav, více slunce!

A pár prohřátých fotek našeho slunce.
Držte se.

K.