teď a tady

pod platanem 5. červen 2016
Moje dnešní nedělní veleplány byly opět zahnány do kouta. Poslala je tam únava, kterou jsem si přivezla v kufru z cest. Vnitřně jsem tušila, že mám ten kufr nechat pod zámkem až do pondělí, ale moje netrpělivá povaha se opět ukázala v té nejlepší formě. Jen co jsem otočila klíčkem, měla jsem ji pověšenou okolo krku. Už včera mě bez řečí vtáhla do postele, a mlaskala blahem, když jsem se v peřinách válela skoro 4 hodiny. Dneska se mě pokoušela svést znovu, já však zatla všechny zuby a s konvicí zeleného čaje jsem se ubránila. Akorát ty veleplány už jsem vybojovat nestihla...

Když je člověk únavou oloupen o veleplány, chce to rychle napsat nový scénář. Mně s ním dneska naštěstí pomohl můj muž. A napsal jej výborně. Sbalil neděli do kapsy, chytil mě za ruku, a schoval nás všechny pod velkolepé větve platanu. Našeho oblíbence, který ty větve umí rozpažit na všechny strany a listím šeptat až jde z toho hlava kolem. Je překrásný a svůj šarm dává nestydatě najevo na počkání. Chodíváme ten šarm obdivovat pravidelně už třetí rok. Vracíme se k němu a necháváme se pohltit klidem.

Jsme. Jen tak.

Spolu.
Někdy pod tím překrásným platanem trávíme hodiny. S úsměvem uléhávám manželovi do klína a pohled upírám vzhůru. Větve se v rytmu větru pohupují, listy tančí ze strany na stranu, platan začíná šeptat. Občas ten šepot ozdobíme slovy, jindy mlčíme a nasloucháme. Čas je v tu chvíli velkorysý, a zdá se, že umí být trpělivým společníkem. Jakoby se chtěl na chvíli sám zastavit a také ochutnat ten báječný klid. Nechat se pohltit jako všichni okolo.

Miluji tyhle obyčejné scénáře, které zaskakují za veleplány. A přiznávám, miluji, když jsou sem tam veleplány zahnány do kouta, protože pak přichází opravdový život. Spontánní, prostý a svobodný. Miluji, když se tyhle okamžiky objeví v celé své kráse. Z ničeho nic, neplánovaně a bez rozmyslu. Vždycky si uvědomím, že jsme v tomhle obrovském světě pořád malými pány. Uvědomím si, že prostě a jednoduše nemáme kouzelné tlačítko, kterým bychom ovládali vše okolo. Že i když nosíme vážnou tvář, a hrdě se pyšníme, jak máme celý svůj svět pod kontrolou, nachytá nás za rohem třeba ona obyčejná únava.

Ano, je to potvora.
Ano, hýbe našimi scénáři, přestože o to nestojíme.
Ano, také s ní většinou bojuji a nejraději bych ji v lahvi poslala na druhý konec světa.

Ale víte co?

Dělá to pro naše dobro. Dělá z nás lidi a nutí nás na chvíli odhodit tu nepřemožitelnou masku robota a vládce světa. Chrání naše touhy, přání a sny. Chrání vášně a jiskru, kterou v sobě nosíme. Chrání naše zdraví a chrání naše já. Dohlíží na to, abychom vše, co vyšleme do světa, zase dostali zpět. Protože věřte, nebo ne, jsme opravdu jen lidé.

Jen lidé.

Jak jsem napsala. Své veleplány jsem dnes ubránit nedokázala. Ráno jsem z toho byla celá nesvá, ovšem teď mohu s čistým svědomím říci, že dnešní únavu bez mrknutí oka pasuji na nejlepšího nedělního vetřelce. Vetřelce, který podal mému muži tužku a nechal jej napsat úplně nový nedělní scénář. Scénář, vonící jarem, úsměvy a okamžiky, které těší od hlavy až k patě.

Takže pokud bojujete, zkuste na chvíli složit zbraně.
Třeba na Vás za rohem také čekají okamžiky, jež voní opravdovým a svobodným životem.

Hezký zbytek opravdové neděle.

K.
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2017